Ryszard Siwiec

Eduard Genov, Alexandr Dimitrov a Valentin Radev – tři bulharští studenti, kteří protestovali proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. Méně známý příběh odporu připomíná komiks Na nitkách. Knihu vytvořil Veselin Pramatarov, v českém překladu Davida Bernsteina ji vydal Ústav pro studium totalitních režimů.

S výkřikem „Protestuji!“ se 8. září 1968 zapálil na dožínkových slavnostech na varšavském Stadionu desetiletí polský účetní a právník Ryszard Siwiec, který tak před zraky tisíců lidí protestoval proti okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy. Někdejší bojovník protinacistické Zemské armády Siwiec, jenž po válce odmítl nastoupit jako učitel dějepisu, protože se nechtěl podílet na komunistické indoktrinaci dětí, o čtyři dny později zemřel. Bylo mu 59 let.

U pomníku Ryszarda Siwiece, polského občana, který se v roce 1968 upálil na protest proti polské účasti na invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa, vznikla nástěnná malba. Připomíná okolnosti činu devětapadesátiletého úředníka a učitele, který je označován za první ze živých pochodní ve východním bloku protestujících vůči bezpráví sovětské okupace. Siwiec se upálil záhy po okupaci – 8. září 1968 během oslav dožínek na varšavském stadionu, zemřel čtyři dny poté.

Vysokoškolák Jan Palach, který se v lednu 1969 upálil na protest proti sovětské okupaci Československa, nebyl prvním obyvatelem východního bloku, kdo tuto mezní formu protitotalitního odporu zvolil. Podle historika z Ústavu pro studium totalitních režimů Petra Blažka došlo od šedesátých let ve východním bloku k více než padesáti podobným případům – a naposledy ještě v roce 1989. Téma sledoval Karel Vrána pro pořad Reportéři ČT.

Šokující čin studenta Jana Palacha měl československou společnost vyburcovat z letargie, do které postupně upadala po srpnové okupaci v roce 1968. K zoufalému kroku se pak odhodlalo ještě několik dalších: Osmnáctiletý Jan Zajíc, který se upálil 25. února 1969, po sobě zanechal báseň o Palachovi a dopisy, v nichž se označil za pochodeň číslo dvě. Už v lednu – jen den po Palachově úmrtí – se v Plzni zapálil Josef Hlavatý. Celkem se mezi lednem a dubnem 1969 pokusilo o upálení 26 lidí, z nichž sedm zemřelo. Politický motiv ale mělo jen několik z nich. Zřejmě poslední „živou pochodní“ byl v dubnu 1969 čtyřicetiletý technický úředník Evžen Plocek.