Vysokoškolák Jan Palach, který se v lednu 1969 upálil na protest proti sovětské okupaci Československa, nebyl prvním obyvatelem východního bloku, kdo tuto mezní formu protitotalitního odporu zvolil. Podle historika z Ústavu pro studium totalitních režimů Petra Blažka došlo od šedesátých let ve východním bloku k více než padesáti podobným případům – a naposledy ještě v roce 1989. Téma sledoval Karel Vrána pro pořad Reportéři ČT.
Protest ohněm. Osud Jana Palacha se ve východním bloku opakoval nejméně padesátkrát
Reportéři ČT: Živé pochodně z východního bloku (zdroj: ČT24)
Jméno Jana Palacha a částečně i jména jeho některých následovníků Jana Zajíce nebo Evžena Plocka pronikla už na sklonku šedesátých let do širšího povědomí. I přes vzrůstající cenzuru o nich tehdy informovaly sdělovací prostředky.
Všechny české živé pochodně měly ale řadu předchůdců i následovníků taky v zahraničí – a zřejmě nejznámější cizincem, který se vrhnul do plamenů, byl devětapadesátiletý polský úředník Ryszard Siwiec; zapálil se 8. září 1968 ve Varšavě na monstrózních oslavách dožínek.
„Jeho protest je popisován jako protest proti potlačení pražského jara, nicméně jeho celoživotní postoj je postojem odporu vůči totalitě a postojem vlastně odporu vůči komunismu jakožto ideologii, která nějakým zásadním způsobem ohrožuje lidskou přirozenost,“ vysvětluje historik Maciej Ruczaj z Polského institutu v Praze.
Vy, v nichž ještě zbývá kapka lidskosti, vzpamatujte se! Vyslyšte můj křik, křik obyčejného šedého člověka, syna národa, který si vlastní svobodu i svobodu jiných cení nade všecko, i nad svůj život vlastní. Vzpamatujte se, ještě není pozdě!
Po Ryszardu Siwiecovi je dnes pojmenována ulice na pražském Žižkově a v roce 2010 mu zde byl také odhalen pomník. Jeho protest se stal známým teprve na jaře 1969, a to poměrně v malém okruhu lidí.
„Zprávu o protestu odvysílala polská redakce rádia Svobodná Evropa. Teprve na počátku osmdesátých let se o něm začalo v polském opozičním prostředí vědět díky tomu, že bylo vydané jeho poselství, které namluvil na magnetofonový pásek,“ popisuje historik Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů.
Plameny buddhistického mnicha
Počátky sebeupálení jako radikální formy politického protestu jsou podle Blažka spojené s Jižním Vietnamem. V roce 1963 se zde zapálil první buddhistický mnich, který chtěl touto drastickou formou protestovat proti porušování náboženských práv.
- Historik Petr Blažek vydává v lednu 2020 novou publikaci Živé pochodně v sovětském bloku. Shrnuje v ní 21 příběhů sebeupálení v době takzvané studené války a způsob sebevraždy jako radikálního politického protestu. Kromě nejznámějšího příběhu Jana Palacha nebo Ryszarda Siwiece popisuje například sebevraždu Litevce Romase Kalanty, který se v květnu 1972 v centru Kaunasu upálil na protest proti sovětské okupaci své země.
„Forma protestu byla velmi jednoduchá, ale svou drastičností zároveň apelovala takovým způsobem, že tady se stala velmi rozšířenou. Postupně se z Vietnamu rozšířila do dalších asijských států a posléze do celého světa,“ dodává historik.
Právě Petr Blažek je autorem dvou publikací, které mapují případy sebeupálení v někdejších socialistických zemích. „Ve výýchodním bloku se zatím podařilo zdokumentovat více než padesát případů v letech 1966–1989, kdy jsou známé poslední dva případy, jeden v Litvě a druhý v Rumunsku. Jsou to ovšem jenom ty, o kterých máme dokumentaci a o kterých víme,“ vysvětluje vědec.
Živé pochodně z východního bloku
Mimo Československo volili tuto drastickou formu vyjádření nejčastěji lidé z bývalého Sovětského svazu a většinou šlo o Ukrajince nebo obyvatele Pobaltí. „Na Ukrajině se upálilo celkem sedm osob, z nichž šest bylo Ukrajinců, jeden krymský Tatar. Důvody byly většinou politické, a to především proti rusifikaci, okupaci Ukrajiny sovětskou mocí,“ uvádí ukrajinistka Rita Kindlerová.
Prvním sebeupáleným v Sovětském bloku, o kterém se zatím ví, byl Nikolaj Didyk tři roky před Palachem, který se zapálil na náměstí před sídlem KGB v Lubjance u sochy zakladatele Čeky (předchůdkyně KGB) Felixe Dzeržinského. Sovětské úřady se jeho smrt nejprve snažily ututlat. Protože to ale nebylo úplně možné, západním novinářům předložili absurdní vysvětlení.
„Toho člověka vykreslili jako mírového aktivistu, který přijel do Moskvy, aby nabídl pomoc vietnamským soudruhům v jejich boji s americkým imperialismem, a když mu řekly sovětské úřady, že žádní sovětští vojáci ve Vietnamu nebojují, tak šel a zapálil se, aby pomohl vietnamským komunistům takovým demonstrativním způsobem. To, že si nevybral zrovna americkou ambasádu, ale sídlo KGB, už nevysvětlovaly,“ řekl historik Blažek.
Smrt v Kyjevě
„Zajímavou osobností pro Čechy je Vasyl Makuch,“ doplňuje Rita Kindlerová. V sovětských lágrech strávil deset let a dalších pět žil ve vyhnanství, protože i když pocházel z Ukrajiny, úřady ho po propuštění nutily žít na východě. Upálil se 5. listopadu 1968 na hlavním bulváru Khreshchatyku v Kyjevě.
„Vlak odjížděl. Vyskočil na poslední schod posledního vagonu. Byla jsem celá zmatená, nerozloučili jsme se, neobjali se, jako vždy. Dokud byl ale ten vlak vidět, až do zatáčky Lvovského nádraží, tak mi mával. Bylo to naposledy, kdy jsem ho ve Lvově viděla,“ vzpomíná na něj jeho neteř Jaroslava Osmilovska.
Podle svědků měl být tento protest právě proti rusifikaci Ukrajiny a kromě jiného také proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Vasyla Makucha nyní připomíná lávka v pražských Vršovicích.
Oheň v Kaunasu a Budapešti
Velký ohlas měl také čin Romase Kalanty v roce 1972 v litevském Kaunasu. Devatenáctiletý mladík miloval hippies, nosil dlouhé vlasy a historik Blažek věří, že jeho vzorem určitě byl Jan Palach; během jeho pražského pohřbu v Kaunasu vypukly dvoudenní nepokoje, které sovětská milice brutálně potlačila a zatkla několik stovek lidí.
V polovině května 1972 se Romas Kalanta na protest proti totalitě upálil před kaunaským divadlem a před činem si do svého zápisníku napsal: „Z mé smrti obviňte totalitní režim.“
Přímo v den, kdy v Praze zemřel Jan Palach, vzplála další živá pochodeň. V maďarské Budapešti se zapálil šestnáctiletý učeň Sándor Bauer. „Oproti vrstevníkům vynikal velkým zájmem o historii, psal básně. Byl to kluk, který miloval rockovou hudbu. Zvláštní citlivost je poměrně častá i u ostatních případů,“ doplňuje Blažek.
„Zemřel v nemocnici po několika dnech, dokonce ho ještě zatkli na lůžku. Když se ho ptali, proč to udělal, on znovu zopakoval, že to udělal kvůli tomu, že protestuje proti okupaci Československa a chce podpořit svého českého bratra,“ říká historik. Bauerův případ maďarští komunisté před veřejností tajili – to byla ostatně strategie všech režimů v Sovětském bloku.