Palach nebyl první. Siwiecovu oběť pro Československo polští komunisté utajili

„To je křik umírajícího svobodného člověka,“ volal Ryszard Siwiec 8. září 1968 na zaplněném varšavském stadionu poté, co se polil rozpouštědlem a zapálil. Hořící muž odstrkoval lidi, kteří se ho snažili uhasit, a místo toho jim říkal, aby se podívali, co má v aktovce. Vyšetřovatelé v ní pak našli letáky začínající větou: „Protestuji proti nevyprovokované agresi proti bratrskému Československu!“ Policie Siwiece okamžitě odvezla do nemocnice, kde o čtyři dny později zemřel. Jeho čin se podařilo na dlouhá léta utajit.

Devětapadesátiletý účetní žil se ženou a pěti dětmi v Přemyšli. Když 7. září odcházel z domu, tvrdil, že jede na služební cestu do Tarnobrzegu, asi 150 kilometrů severozápadně od Přemyšle. Místo toho ale odjel vlakem až do Varšavy.

Následující den se v hlavním městě na Stadionu Desetiletí červencového manifestu konaly celostátní oslavy dožínek. Byla to ohromná akce za přítomnosti nejvyššího stranického a státního vedení včetně generálního tajemníka Polské sjednocené dělnické strany (PSDS) Wladyslawa Gomulky. Přímo na stadionu sledovalo oslavy kolem sta tisíc lidí.

Siwiec si pro svůj protest vybral sektor naproti hlavní tribuně, na které sedělo stranické vedení. Zápalkou škrtl přibližně čtvrt hodiny po poledni, když na ploše tancovaly stovky mladých lidí v národních krojích polonézu a stadionem burácela hudba.

V ruce nejprve držel polskou státní vlajku s nápisem „Za naši i vaši svobodu, čest a vlast“. Přestože utrpěl popáleniny na víc než osmdesáti procentech těla, zůstal po celou dobu při vědomí a křičel „Ať žije svobodné Polsko“ a „To je křik umírajícího svobodného člověka“.

Filmové záběry natočené příslušníky tajné policie ukazují, že Siwiec utíkal před lidmi, kteří se ho pokoušeli uhasit. V jeho aktovce byly poté mimo jiné nalezeny letáky protestující proti invazi do Československa a končící slovy: „Umírám proto, aby nezahynula svoboda!“

Siwiecův čin oslavy nepřerušil

Není jasné, proč se Siwiec neupálil už při úvodním Gomulkově projevu. Poprask způsobený přítomností hořícího člověka by ho pravděpodobně přerušil a o činu by se tak dozvěděl nejen celý stadion, ale patrně i mnoho dalších lidí, neboť oslavy přenášel rozhlas.

Siwiecův čin sice zaskočil diváky v jeho bezprostředním okolí a stadionem se šířil šum, přihlížející ale protest nepochopili. Tajná policie Siwiece rychle zpacifikovala a odvedla do svého vozu, kterým ho odvezla do nemocnice. Program poté pokračoval podle plánu.

V nemocnici byl Siwiec po celou dobu hospitalizace izolován od ostatních pacientů a pod dohledem tajné policie. Kromě ní a několika lékařů a sester k němu měli přístup jen jeho bratranec a manželka, kterou příslušník tajné policie přestrojený za lékaře přesvědčil, aby o činu nikomu neříkala.

Siwiec byl navzdory svému stavu schopný komunikovat se svým okolím. Uvedl mimo jiné, že konal sám a nemá žádné následovníky. Zemřel 12. září. O tři dny později byl v Přemyšli pohřben. Podle parte zemřel „po krátké a těžké nemoci“.

Na jeho rodinu se poté snesly pomluvy o Siwiecově údajném alkoholismu a psychické nemoci. Rodina čelila finančním problémům a šikaně úřadů a někteří přátelé se s ní přestali stýkat. 

Odpůrce komunistů, obdivovatel Pilsudského

Siwiec se narodil v roce 1909 v malém městě Debice nedaleko Řešova na jihovýchodě současného Polska. V tehdy polském Lvově studoval ekonomiku na Filozofické fakultě Univerzity Jana Kazimíra. Od poloviny třicátých let pracoval v Přemyšli na finančním úřadě, ze kterého po německé okupaci odešel, aby nesloužil okupantům, a pomáhal podzemní Zemské armádě.

Po válce pracoval jako účetní v malém závodu na výrobu vína, který před znárodňováním spoluvlastnil. Podle vzpomínek rodiny odmítl nastoupit jako učitel dějepisu, protože se nechtěl podílet na komunistické indoktrinaci dětí.

„Ryszard Siwiec měl ke komunistickému režimu odmítavý postoj. Zastával konzervativní hodnoty, které vycházely z národních a křesťanských tradic. V domě visel na zdi portrét obnovitele samostatného polského státu Józefa Pilsudského, který v srpnu 1920 porazil v bitvě u Varšavy bolševickou armádu,“ píše historik Petr Blažek ve své studii Živá pochodeň na Stadionu Desetiletí.

„Oblíbenou četbou Ryszarda Siwiece byla velká díla Adama Mickiewicze a Henryka Sienkiewicze, která zobrazovala vzestupy a tragédie polského národa. Zajímal se také o dějiny druhé světové války a heroický boj polské podzemní armády proti okupantům,“ pokračuje Blažek.

Ryszard Siwiec
Zdroj: Archiv Wita Siwiece. Repro - Petr Blažek: Živá pochodeň na Stadionu Desetiletí.
 

Závěť sepsal už v dubnu

Až do roku 1968 se Siwiec nijak politicky neangažoval. Velmi na něj ale zapůsobily násilně potlačené studentské protirežimní protesty z března téhož roku, v rámci kterých se objevovala hesla typu: „Celé Polsko čeká na svého Dubčeka.“ Na podporu stávkujících studentů psal pod pseudonymem letáky, které jeho dcera rozšiřovala ve Vratislavi.

O protestu proti komunistickému režimu v podobě absolutní oběti přemýšlel už na jaře 1968. Svědčí o tom úvod k závěti, kterou sepsal v dubnu. Píše v něm, že se „rozhodl vyjádřit protest proti totální tyranii zla, nenávisti a lži, které ovládají svět,“ a dodává: „Nemyslím, že z toho vyjdu živ“.

Nelze s jistotou říct, co Siwiece inspirovalo k tomu, že zvolil sebeupálení. Je ale možné, že se tak stalo pod dojmem činů několika buddhistických mnichů, kteří tímto způsobem protestovali v roce 1963 proti potlačování buddhistických tradic v proamerickém Jižním Vietnamu. Polský režim o těchto událostech informoval a propagandisticky je využíval.

Den před odjezdem do Varšavy namluvil Siwiec na magnetofonový pásek několikastránkové poselství, ve kterém jednak odkazuje na polské národní tradice, jednak varuje před rozpínavostí Sovětského svazu a vyzývá Poláky k odporu proti totalitě.

„Čtrnáct milionů Čechů a Slováků bylo přepadeno armádami reprezentujícími téměř tři sta milionů lidí. Vojáci bez špetky studu provedli invazi do malé, mírumilovné a bezbranné země, která nekladla žádný vojenský odpor. Hanba tohoto činu mluví sama za sebe. Na věčné časy zůstane jednou z nejčernějších skvrn ve vašich dějinách. A máte takových skvrn hodně. Hanba tohoto činu vrhá černý stín na celé lidstvo,“ uvedl mimo jiné v poselství. 

Zprávě o Siwiecově činu nevěřila ani Svobodná Evropa

Přestože Siwiecův čin viděly na stadionu tisíce lidí, tehdejším polským úřadům se podařilo šíření informací o události zabránit. Zpráva o ní se sice dostala několik týdnů poté do Rádia Svobodná Evropa, zněla ale tak nepravděpodobně, že ji stanice neodvysílala.

Teprve dva týdny po sebeupálení Jana Palacha informoval o Siwiecově tragédii francouzský týdeník Le Nouvel Observateur, z něhož zprávu převzal začátkem února britský socialistický týdeník The New Statesman. Na jaře 1969 zprávu nakonec odvysílala i Svobodná Evropa.

V Polsku o Siwiecově činu veřejnost dlouho nevěděla. V souvislosti s tragédií kolovaly dvě fámy. Podle jedné se na stadionu zapálil nějaký muž na protest proti Gomulkovi. Podle druhé byl dotyčný opilec, který se polil vodkou a nešťastnou náhodou chytl od cigarety, kterou si chtěl zapálit.

Teprve v roce 1981 zveřejnil Siwiecův syn Wit v samizdatu poprvé přepis poselství, které jeho otec namluvil na magnetofonový pásek. V lednu 1989 se pak objevil článek o Siwiecovi v opozičním tisku.

Širší veřejnosti se ale stal Siwiec známý až po roce 1991, kdy o něm režisér Maciej J. Drygas natočil dokument „Uslyšíš můj křik“, v němž se poprvé objevily i filmové záběry hořícího Siwiece. Právě Drygas také našel v archivu dopis na rozloučenou, který Siwiec psal cestou do Varšavy manželce a který jí poslal po známých. Dopis ale zachytila tajná policie a vdova tak dostala jeho opis až od Drygase s víc než dvacetiletým zpožděním.

Siwiecovo jméno nese ulice v Praze

Siwiecův čin tak nakonec není zcela zapomenut. V devadesátých letech byla na varšavském Stadionu Desetiletí odhalena pamětní deska, která ho připomíná. Pamětní desky má Siwiec také v Debice a Přemyšli, kde je po něm pojmenován i most.

V roce 2003 udělil polský prezident Aleksander Kwasniewski Siwiecovi vysoké státní vyznamenání, Řád znovuzrozeného Polska. Rodina ho ale z jeho rukou odmítla převzít s poukazem na prezidentovo někdejší členství v PSDS.

Už o dva roky dříve udělil Siwiecovi prezident Václav Havel Řád Tomáše Garrigua Masaryka prvního stupně a v roce 2006 vyznamenal Siwiece Řádem bílého dvojkříže III. třídy slovenský prezident Ivan Gašparovič.

Od roku 2009 nese Siwiecovo jméno také ulice na pražském Žižkově, v které sídlí Ústav pro studium totalitních režimů. Do té doby byla pojmenována Havelkova po komunistickém odboráři a později ministerském funkcionáři. Na stejném místě byl v roce 2010 odhalen Siwiecovi pomník.