S výkřikem „Protestuji!“ se 8. září 1968 zapálil na dožínkových slavnostech na varšavském Stadionu desetiletí polský účetní a právník Ryszard Siwiec, který tak před zraky tisíců lidí protestoval proti okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy. Někdejší bojovník protinacistické Zemské armády Siwiec, jenž po válce odmítl nastoupit jako učitel dějepisu, protože se nechtěl podílet na komunistické indoktrinaci dětí, o čtyři dny později zemřel. Bylo mu 59 let.
„Slyšte můj křik.“ Před 55 lety se na protest proti okupaci Československa upálil Polák Siwiec
Účast polských vojáků na invazi, která v sousední zemi zadusila proces uvolňování komunistického režimu, znamenala pro část polské veřejnosti rozčarování. Jedním z pobouřených byl i vystudovaný filozof Siwiec, který v té době pracoval v Přemyšli jako účetní.
Dlouho zvažovaným činem chtěl dát najevo svůj osobní postoj k aktuálním událostem a rovněž apelovat na svědomí svých krajanů. „Lidé, pokud ve vás ještě zůstala jiskřička lidskosti, lidských citů, vzpamatujte se! Slyšte můj křik, křik prostého obyčejného člověka, syna národa, který vlastní i cizí svobodu miloval nadevše, nad vlastní život,“ napsal v závěti, kterou pořídil krátce před smrtí.
Před činem také nahrál na magnetofonový pásek poselství, v němž obvinil SSSR z toho, že chce vyvolat další světovou válku. Siwiec podle historika Petra Blažka z Ústavu pro studium totalitních režimů chtěl magnetofonový pásek poslat do Rádia Svobodná Evropa. „Jeho přítel, který mu to přislíbil, to ale nakonec neudělal,“ dodal Blažek.
Historik Blažek hovoří o upálení Ryszarda Siwiece (zdroj: ČT24)
„Protestuji proti okupaci Československa“
Podle Blažka Siwiec rozhodně chtěl, aby se o jeho činu vědělo, a i proto si k sebeupálení vybral varšavský Stadion Desetiletí červencového manifestu, kde se zrovna konaly celostátní oslavy dožínek. Byla to ohromná akce za přítomnosti nejvyššího stranického a státního vedení včetně generálního tajemníka Polské sjednocené dělnické strany (PSDS) Wladyslawa Gomulky. Přímo na stadionu sledovalo oslavy kolem sta tisíc lidí.
Těsně předtím, než se zapálil, rozhodil kolem sebe Siwiec letáky s textem odsuzujícím nespravedlivou agresi vůči bratrskému Československu. „Známe pouze začátek a konec toho textu, jinak se ty letáky nezachovaly, byly zničeny,“ sdělil Blažek. „První věta zněla: ‚Protestuji proti okupaci Československa.‘“
Když se Siwiec zapálil, volal dle historika právě tato slova. Jeho křik ale zanikl v jásající dechovce, takže část přítomných incident vůbec nezaznamenala. Policisté a hasiči křičícího muže záhy uhasili. Ačkoliv byl těžce popálen na osmdesáti procentech těla, byl Siwiec ještě schopen sám dojít k autu, které ho odvezlo do nemocnice. V ní, izolován bezpečnostními orgány od veřejnosti, po čtyřech dnech zraněním podlehl.
Polské orgány se postaraly o to, aby se o příběhu rodáka z jihopolské Denbici a otce pěti dětí nikdo nedozvěděl. Jejich úkol byl o to snazší, že Siwiec nebyl napojen na žádnou opoziční skupinu, která by o něm mohla poslat zprávu zahraničním médiím.
Polský tisk o události neinformoval
Divákům, kteří lidskou pochodeň viděli na vlastní oči, policie namluvila, že šlo o opilce, na němž se vzňala rozlitá vodka, když si chtěl zapálit cigaretu. „Všimla si toho na stadionu jen menší část lidí. Buď to považovali za nějakou tragickou událost, nebo se i mluvilo o tom, že by to mohl být politický čin. Ale nikdo nevěděl proč,“ uvedl Blažek.
Polský tisk o události vůbec neinformoval a ještě několik měsíců o něm nic nevěděla ani veřejnost v zahraničí. Také pohřeb Siwiece se konal dle Blažka jen v úzkém rodinném kruhu.
Jak v knize Polsko a Československo v roce 1968 uvedl polský historik Jerzy Eisler, první zprávu o Siwiecovi přinesl jeden francouzský list až na konci ledna 1969, a to v souvislosti s upálením Jana Palacha.
O tragickém konci Ryszarda Siwiece se začalo otevřeně hovořit až po pádu komunismu. V roce 1991 o něm režisér Maciej Drygas natočil dokument, v němž použil i do té doby utajené záběry Siwiecova činu, které pořídil kameraman filmového týdeníku.
Řád Tomáše Garrigua Masaryka
Podle historika Petra Blažka se Siwiec stal symbolem protestu části polské společnosti, které vadila srpnová okupace.
V roce 2001 Siwiecovi prezident Václav Havel posmrtně udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka prvního stupně. O dva roky později Siwiecova rodina odmítla přijmout státní vyznamenání od polského prezidenta Aleksandra Kwasniewského z postkomunistické strany Svaz demokratické levice.
„Vyznamenání od bratrských Čechů a o něco později i Slováků nás potěšilo, ale pokus o ocenění mého otce od bývalého komunisty považuji za špatný vtip,“ řekl před časem Wit Siwiec, nejstarší syn Ryszarda Siwiece.
Od roku 2009 nese jeho jméno bývalá Havelkova ulice na pražském Žižkově a před dlouhodobě opravovaným sídlem Ústavu pro studium totalitních režimů byl také odhalen obelisk věnovaný Siwiecově památce.
Pietní akt na pražském Žižkově
V pátek dopoledne se k pětapadesátému výročí upálení Siwiece konala na pražském Žižkově pietní akce. Akci pořádanou Ústavem pro studium totalitních režimů ve spolupráci s polskou paměťovou institucí Instytut pamięci narodowej a Polským institutem v Praze organizátoři zahájili položením věnců u památníku v ulici pojmenované po Siwiecovi.
„Ryszard Siwiec byl v dobrém slova smyslu obyčejný člověk, jeden z nás, a přesto se nesmazatelně zapsal do dějin. Jeho sebeobětování se za pravdu a svobodu bylo, je a zůstane nadčasové,“ pronesl na pietní akci ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Ladislav Kudrna.
„Často slyšíme, že takřka 34 let od pádu komunismu je nutné udělat za naší minulostí tlustou čáru a dívat se do budoucnosti. Ale jak vždy opakuji — nevěřím v tlusté čáry za minulostí. Nefungují a fungovat nemohou,“ řekl také Kudrna.
Vzpomínka na Ryszarda Siwiece (zdroj: ČT24)
Setkání následně pokračovalo vernisáží výstavy Not only Siwiec v parku Radost, která na několika venkovních panelech přibližuje další protesty proti účasti polské armády při okupaci Československa. Výstava bude k vidění do konce září.
„Výstava je věnovaná protestům té části polské společnosti, která protestovala proti srpnové okupaci v Československu. Polská lidová armáda byla druhá největší, která se podílela na srpnové invazi, účastnilo se toho dost polských vojáků,“ přiblížil Blažek.
Pro část polské veřejnosti byla srpnová invaze podle Blažka velkým šokem. „Řada sledovala, co se děje v sousedním státě během pražského jara. Účast polských jednotek na invazi pak vnímali jako národní hanbu,“ ujasnil. „To se projevilo v celé řadě protestů, které zde na výstavě ukazujeme.“
- Kromě Siwiece vyjádřilo svůj nesouhlas s invazí do Československa tímto krajním způsobem i několik dalších lidí ze zemí Varšavské smlouvy. Ukrajinec Vasyl Makuch, který protestoval i proti sovětizaci Ukrajiny, se upálil v listopadu 1968 v centru Kyjeva.
- Pár dní po Janu Palachovi, v lednu 1969, se v Budapešti upálil Maďar Sándor Bauer, který tak vyjádřil nesouhlas také s přítomností sovětských vojsk v Maďarsku. V dubnu 1969 se v Rize pokusil o totéž Lotyš Elijahu Rips, který díky rychlému zásahu kolemjdoucích přežil.
- Zdroj: janpalach.cz