Polský institut v Praze

S výkřikem „Protestuji!“ se 8. září 1968 zapálil na dožínkových slavnostech na varšavském Stadionu desetiletí polský účetní a právník Ryszard Siwiec, který tak před zraky tisíců lidí protestoval proti okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy. Někdejší bojovník protinacistické Zemské armády Siwiec, jenž po válce odmítl nastoupit jako učitel dějepisu, protože se nechtěl podílet na komunistické indoktrinaci dětí, o čtyři dny později zemřel. Bylo mu 59 let.

U pomníku Ryszarda Siwiece, polského občana, který se v roce 1968 upálil na protest proti polské účasti na invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa, vznikla nástěnná malba. Připomíná okolnosti činu devětapadesátiletého úředníka a učitele, který je označován za první ze živých pochodní ve východním bloku protestujících vůči bezpráví sovětské okupace. Siwiec se upálil záhy po okupaci – 8. září 1968 během oslav dožínek na varšavském stadionu, zemřel čtyři dny poté.

Polský prezident Andrzej Duda vyznamenal in memoriam české manžele Annu a Jana Jelínkovy. Ocenil tak jejich činy za druhé světové války. Podle různých odhadů pomohli na Volyni asi stovce lidí různé národnosti – poskytli jim jídlo nebo úkryt, často jim tak zachránili život, připomněla Lucie Zakopalová z Polského institutu v Praze. Medaili Virtus et Fraternitas převzala ve Varšavě vdova po synovci manželského páru Eva Jelínková.

Polský odborový svaz Solidarita, vytvořený na základě takzvaných gdaňských dohod z 31. srpna 1980, byl první nezávislou organizací svého druhu ve východním bloku. Původně vznikl s cílem hájit sociální zájmy pracujících, záhy se však stal platformou sdružující prodemokratické síly a výrazně přispěl k pádu komunistického režimu v Polsku.

Nacistické Německo a Sovětský svaz se na postupu vůči Polsku domlouvaly, připomněl v Událostech, komentářích politolog a ředitel Polského institutu v Praze Maciej Ruczaj. Řekl to v souvislosti s deportacemi obyvatel tehdejšího východního Polska do Sovětského svazu, které začaly před osmdesáti lety. Území, které Rudá armáda obsadila v září 1939, museli v první vlně opustit zaměstnanci polských civilních a vojenských úřadů, lesníci a policisté. Transporty směřovaly na Sibiř, na sever SSSR a do Kazachstánu. Odejít muselo až čtyři sta tisíc lidí.

Vzpomínka na druhou světovou válku je v Polsku stále velmi živá a Poláci sami jsou vůči svým předkům poměrně kritičtí, říká ředitel Polského institutu v Praze Maciej Ruczaj. Vadí jim ale, že jejich pohledu a vzpomínkám na válku svět věnuje málo pozornosti a místo toho zdůrazňuje roli některých polských občanů v nacistické mašinerii. Přitom jen minimum současných obyvatel země je podle Ruczaje ochotno tvrdit, že žádný Polák za války nekolaboroval.