Polský odborový svaz Solidarita, vytvořený na základě takzvaných gdaňských dohod z 31. srpna 1980, byl první nezávislou organizací svého druhu ve východním bloku. Původně vznikl s cílem hájit sociální zájmy pracujících, záhy se však stal platformou sdružující prodemokratické síly a výrazně přispěl k pádu komunistického režimu v Polsku.
Na sklonku 70. let postihla polskou ekonomiku jedna z pravidelně se opakujících hospodářských krizí. Citelné zdražení potravin, které bylo jejím důsledkem, vyvolalo počátkem července 1980 dělnické nepokoje na jihovýchodě země. Nespokojenost obyvatel s poklesem životní úrovně vedla k tomu, že okupační stávky postupně zachvacovaly další podniky a jako vlna se přelily až na pobřeží Baltu.
„Nejznámější ze stávek srpna 1980 začala v gdaňských loděnicích poté, co byla z práce vyhozena Anna Walentynowiczová. Právě za ni se dělníci postavili a 14. srpna se rozhodli vstoupit do stávek,“ vysvětlil ve vysílání ČT24 politolog a ředitel Polského institutu v Praze Maciej Ruczaj. Upozornil, že to nebyla jediná stávka, těch bylo několik po celé zemi v reakci na špatnou ekonomickou situaci.
V půli srpna založili vzbouřenci z několika gdaňských továren společný výbor, který vypracoval seznam jednadvaceti požadavků, včetně práva zřizovat nezávislé odborové organizace. Tváří v tvář projevům nespokojenosti zahájili představitelé komunistické moci jednání se zástupci stávkujících a poslední srpnový den s nimi uzavřeli dohodu připouštějící existenci svobodných odborů.
„Požadavkem číslo jedna byl vznik nezávislých odborů,“ upozornil Ruczaj. Dodal, že to byl naprosto zásadní požadavek, byť může nyní znít neškodně. Nezávislé odbory by totiž byly něčím, nad čím by komunisté nemohli mít plnou kontrolu. „Zpochybnilo se právo komunistického státu řídit a rozhodovat o všem. Byl to klíčový moment moderních polských a středoevropských dějin,“ zdůraznil.
Solidarita musela přejít do ilegality
Dohoda našla rychlou odezvu. Už 17. září se delegáti více než třiceti přípravných výborů z celého Polska sjeli do Gdaňsku, kde založili celostátní organizaci. Na návrh historika Karola Modzelewského dostala název Nezávislý samosprávný odborový svaz „Solidarita“. V jejím čele stanul 36letý elektrikář z gdaňských loděnic a respektovaný vůdce stávkujících Lech Walesa.
Hnutí s masovým členstvím budilo u představitelů vládnoucí Polské sjednocené dělnické strany (PSDS) obavy. Ty narůstaly úměrně tomu, jak se vedle sociálních požadavků od odborářů stále silněji ozývalo volání po politických reformách. Série dílčích opatření, která měla vliv Solidarity omezit, vyvrcholila v noci na 13. prosince 1981. Tehdy bylo pozatýkáno vedení organizace a první tajemník PSDS Wojciech Jaruzelski vyhlásil v zemi výjimečný stav.
„Oni věděli, že ztratili legitimitu a jediné, co jim zbylo, byla holá síla. Čekali na správný moment a ten nakonec přišel na konci roku 1981. Armáda převzala vedení státu, ulice zaplnily tanky,“ popsal Ruczaj. Zdůraznil zároveň silnou roli disentu, který připomíná jednání české Charty 77. „Byla to velmi malá skupina intelektuálů, která vycítila šanci přeměnit to z omezené na masovou opozici,“ řekl.
V říjnu 1982 byla Solidarita zakázána, ve své činnosti však pokračovala i nadále. Jejímu ilegálnímu působení nedokázal zabránit ani setrvalý tlak ze strany bezpečnostních orgánů. Změna přišla na jaře 1988, kdy Polsko opět zasáhly protesty vyvolané vysokou inflací. Ve snaze zklidnit situaci navrhl tehdejší ministr vnitra Czeslaw Kiszczak uspořádat setkání se zástupci opozice a sešel se s Lechem Walesou. Výsledkem byla opětovná legalizace Solidarity a její přizvání k jednáním u kulatého stolu, z nichž vzešla dohoda o vypsání částečně svobodných voleb na červen 1989.
Podle Ruczaje se hnutí vyznačovalo jedním důležitým prvkem. „Podstatou poslání Solidarity bylo to, že ne jeden vůdce či několik vůdců, ale že každý zvlášť ze stovek a tisíců obyčejných lidí musel v sobě najít dost odvahy, aby režimu řekl ne,“ uvedl.
Mazowiecki – první nekomunistický premiér
Hlasování se proměnilo v triumf Solidarity, jejíž kandidát Tadeusz Mazowiecki se stal prvním polským nekomunistickým premiérem od konce druhé světové války. Vítězství však zároveň odstartovalo proces postupného rozpadu Solidarity. Už v červenci 1990 z organizace odešli příznivci premiéra Mazowieckého, kteří založili vlastní stranu. Walesa, který byl aktivním účastníkem jednání u kulatého stolu, v polovině září 1990 oznámil, že se hodlá ucházet o nejvyšší ústavní funkci v zemi. Prvním nekomunistickým prezidentem Polska byl zvolen počátkem prosince téhož roku.
Parlamentní volby na podzim 1993 znamenaly pro Solidaritu studenou sprchu, pod vedením nového předsedy Mariana Krzaklewského se totiž nedostala do sněmovny. Aby zvýšila své šance na návrat do parlamentu, spojila síly s několika pravicovými subjekty a společně vytvořili koalici s názvem Volební akce Solidarita (AWS).
Toto uskupení v následujících volbách skutečně uspělo a v říjnu 1997 spolu s Unií svobody vytvořilo vládu. Vnitřní rozpory, vyostřené neúspěšnou kandidaturou předsedy Solidarity Mariana Krzaklewského na prezidentský úřad, však v květnu 2001 vyústily v rozpad AWS.
Nezávislý samosprávný odborový svaz „Solidarita“ existuje dodnes, ale o svém někdejším masovém členství a vlivu na polskou politiku si může nechat jen zdát. V roce 2006 z něj navíc vystoupil i Lech Walesa, který Solidaritě vyčítal, že se plete do politiky a podporuje stranu Právo a spravedlnost.
V posledních letech k sobě někdejší symbol Solidarity Walesa přitahoval pozornost bojem za očištění svého jména po nařčení ze spolupráce s tajnou komunistickou policií nebo soudními spory s Jaroslawem Kaczyńským, předsedou polské vládnoucí strany Právo a spravedlnost a fakticky nejmocnějším politikem v zemi.
