Praha - Dvacet jedna let po komunistickém převratu a pár měsíců po srpnové okupaci Československa vzpála na Václavském náměstí pochodeň č. 2. Jan Zajíc se upálil 25. února 1969 po vzoru Jana Palacha. Byl ale druhý a o jeho činu se tak vědelo daleko méně. S jeho bratrem Jaroslavem natáčel Lukáš Dolanský.
Vy jste nedávno prohlásil: Nás jako rodinu tato událost asi do smrti neopustí. Jak moc je to pro vás stále živé?
„Smrt nejbližšího příslušníka rodiny – konkrétně bratra – vás neopustí celý život. A živé je to hlavně v únoru, když je výročí. A potom také v srpnu, kdy je výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy.“
Tehdejší režim se poměrně úspěšně snažil ten čin utajit, neměl jste někdy pocit, že ten čin mohl být v zásadě marný?
„Určitě ano, oni opravdu udělali úplně všechno pro to, aby byla publicita daleko menší než v případě protestu Jana Palacha. A samozřejmě jsme takový pocit měli po celou dobu normalizace. A to víte, že počáteční solidarita se poté změnila na opatrné vyhýbání se této záležitosti. A později v podstatě i na takové pronásledování rodinných příslušníků.“
Jak se k vám tehdy lidé chovali? Změnilo se chování vůči vám?
„Velmi se změnilo, ale zase ne u všech. Na druhé straně byli lidé, se kterými jsme se seznámili kvůli tomuto činu a ta přátelství trvají dodnes.“
Jan Zajíc byl tehdy na protestní hladovce po smrti Jana Palacha. Když se vrátil, mluvil o tom, že hodlá něco takového udělat?
„S námi jako se sourozenci ne. Mamince snad něco takového naznačil, ale to víte – bylo to zjitřená doba, období všeobecné hrůzy po protestu Jana Palacha, a bratr byl mladý člověk – bylo mu 19 let, tak tomu rodina asi nevěnovala takovou pozornost, jakou by tomu věnovat mohla, a my jsme si to později vyčítali.“
Rozmluvil byste mu to, kdybyste mohl?
„Samozřejmě, ano. Byl to extrémní protest proti extrémní životní situaci. Já možná sdílím jiný názor, ale myslím si, že ten protest mohl být méně extrémní. Mohl být jiný.“
Dovolte mi malý komentář, že v zásadě jeho čin ve výsledku způsobil dobro. Vy jste konec konců o tom také mluvil, že se mohl podílet na tom, co se stalo v roce 1989. I přesto byste mu to rozmlouval?
„Ano.“
Mluvil jste o tom, že se na vás mnozí dívali skrze prsty a odvraceli se od vás. Dokázala se dnešní společnost s tím činem vyrovnat lépe? Vnímá ho tak, jak si zaslouží?
„Ono to mělo několik fází. Ta první fáze odmítání byla bezprostředně poté, samozřejmě to byl extrémní protest ve velice citlivé době. Později se to snažil režim a celá řada lidí vytěsnit ze svého vědomí a snažili se na to zapomenout, někteří i velmi úspěšně. V roce 1989 k mému velikému překvapení ty protesty obou Janů přivedly do ulic obrovské množství lidí a jsem pevně přesvědčen o tom, že svým způsobem velmi silně přispěly k pádu tehdejšího režimu. On už byl vlastně poslední ve Střední Evropě – snad s výjimkou rumunského, který se ještě držel své moci.“
Kdybyste měl možnost něco svému bratru vzkázat, co ty to bylo?
„Já už jsem to řekl, já bych mu to vždycky rozmlouval, protože nemyslím, že bych sdílel stejný názor na formu a sílu toho protestu.“
O Zajícovi točil už v roce 1992 televizní film režisér Ivo Trojakov. Film s názvem Jan popisuje mimo jiné, jak je tento student zasažen zprávou o smrti Jana Palacha a zároveň zklamán chováním lidí.
Jan Zajíc: „Ve jménu vašeho života hořím“
Smrt Jana Palacha jím hluboce otřásla a až do Palachova pohřbu držel za splnění jeho požadavků hladovku u sochy sv. Václava v Praze. Když viděl, že oběť Jana Palacha nijak nezastavila letargii a lhostejnost k nastupující normalizaci, rozhodl se Palacha následovat.
V průchodu domu na Václavském náměstí se polil benzínem a zapálil se. Předtím ještě vypil kyselinu, aby nemohl křičet bolestí. Z průjezdu se mu už nepodařilo vyběhnout - po několika krocích upadl a vzápětí zemřel.
Několik dní před svou smrtí napsal tyto verše:
Slyším vaši zbabělost
Křičí na polích
Řve ve městech
Skuhrá na rozcestích
Jektá strachem ze smrti
A necítí
Že smrt upozorňuje a vábí
Bije z věží kostelů
Umíráček národů a zemí
Ve jménu života vašeho
Hořím
