Verše Jana Zajíce, středoškolského studenta, který se po vzoru Jana Palacha upálil na protest sovětské okupaci a rostoucí letargii v československé společnosti, vycházejí poprvé jako samostatná sbírka. Juvenilii živé pochodně vydalo k pětasedmdesátému výročí Mezinárodního dne studentstva nakladatelství Olympia.
„Poezie k mládí patří, alespoň dřív to platilo,“ vysvětluje v knižní anotaci nakladatelství Olympia svou motivaci, proč intimní nahlédnutí do duše moravského mladíka vyslalo ke čtenářům. „K mládí patří také hledání pravdy, víra v ideály a touha po poznání pravého smyslu věcí, touha po svobodě.“
Sbírka s prostým názvem Verše na šesti desítkách stran nabízí milostné verše i básně, ve kterých se mladý středoškolák z Vítkova na Šumpersku obrací ke společenskému dění po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Jednu z básní tak věnoval Janu Palachovi, který se jako první Čechoslovák ve vzdoru proti defétistické atmosféře v zemi upálil; Zajíc ho označil za „víc než Prométhea“, tedy postavu z řecké mytologie, která přinesla lidem oheň.
Mladíkovy básně, které vycházejí s podporou předsedy Senátu Milana Štěcha i Moravskoslezského kraje a na kterých se koedičně podílel Ústav pro studium totalitních režimů, tak mohou pomoci pochopit pohnutky člověka, který obětoval svůj život pro ideály, jimž věřil. Zajíc navíc v jedné z básní předjímá své rozhodnutí vzdát se života: „Slyším vaši zbabělost! Bije z věží kostelů umíráček národu a zemi. Ve jménu života vašeho! - Hořím!“
Jan Zajíc, který se narodil 3. července 1950, byl studentem posledního ročníku Střední průmyslové školy dopravní v Šumperku. Během období Pražského jara 1968 s nadšením podporoval uvolnění ve společnosti a na mítincích v šumperské průmyslovce patřil k hlavním diskutérům. Těžce pak nesl opatrnictví, ustrašenost a nakonec i letargii, do níž se začala společnost propadat nedlouho po okupaci roku 1968.
Smrt Jana Palacha jím hluboce otřásla a až do Palachova pohřbu držel za splnění jeho požadavků hladovku u sochy sv. Václava v Praze. Když viděl, že oběť Jana Palacha nijak nezastavila letargii a lhostejnost k nastupující normalizaci, rozhodl se Palacha následovat. V průchodu domu na Václavském náměstí se 25. února 1969 polil benzinem a zapálil se. Předtím ještě vypil kyselinu, aby nemohl křičet bolestí. Na místě zemřel.
„K tomuto činu jsem se odhodlal proto, abyste se už vážně vzchopili a nedali s sebou vláčet několika diktátory,“ uvedl mimo jiné v dopise na rozloučenou.
Tajemství rozkryla až smrt
Slavnostní křest proběh ve Valdštejnském paláci a předseda horní komory Štěch při této příležitosti označil Zajícův i Palachův krok za hrdinský čin. Zajícův bratr Jaroslav později ve vysílání ČT24 uvedl, že jako rodina o zálibě jeho bratra v psaní veršů nevěděli a přišli na ni až ve chvíli, kdy se probírali jeho pozůstalostí.
„Je to prvotina mladého kluka, který ještě neměl devatenáct let, a pro nás je ta připomínka vždycky smutná, protože se pojí se ztrátou jeho života,“ prohlásil Jaroslav Zajíc a dodal, že si vydání básní zároveň váží, protože je chápe jako poctu bratrovu morálnímu apelu.
„Nebyl zaměřený jenom proti okupaci sovětskou armádou, ale také proti rezignaci tehdejší společnosti na začínajícím období strachu, ponížení a normalizace,“ podotkl. „I dnešní společnost je nemocná a více se bojí, než by se měla bát. Žijeme přece v právním státě, žijeme dobře a mnozí si toho neváží. Možná že smysl vydání je i v připomínce této skutečnosti.“
