Už ustálená slovní spojení typu Člověk člověku vlkem, Chodit spát se slepicemi či Ani pes by to nežral jsou dokladem těsného vztahu mezi lidmi a zvířaty. Lidskými dějinami prochází bezpočet zvířecích druhů. Jejich role v různých lidských kulturách není nezanedbatelná, na čemž se shodli hosté pořadu Fokus Václava Moravce na téma Zvíře v nás.
Lidé potřebují mazlíčky. Kompenzují si tak nedostatek komunikace
Lidé potřebují mazlíčky. Kompenzují si tak nedostatek komunikace (zdroj: ČT24)
„Myslím si, že všechny jednoduché kultury měly to zvíře v sobě,“ jednoduše konstatuje cestovatel a etnograf Miloslav Stingl. Například v celé Jižní a Střední Americe byl nesmírně vážený jaguár, tady byl králem zvířat on. „Obdivovali ho pro jeho sílu i proto, že se ho ostatní zvířata bála. A ten Indián chtěl také to, aby se ho ostatní báli,“ dodává.
Na jihozápadě USA žije zase dokonale izolovaný kmen Hopi uvnitř rezervace v severní části státu Arizona na stolových pískovcových horách, jehož bohem je had. „Uctívají ho, dělají hadí tance, klanějí se hadům,“ popisuje Stingl.
Co ale kult zvířat v současnosti? Podle veterinářky Hany Žertové nic takového, jako kult zvířat, není. Za to je to určitá móda mít v rodině nějaké zvíře. „Jednak je to dáno tím, že mít zvíře je dnes dostupné pro každého, pořizovací cena není tak vysoká a ani omezení, která platila dříve, už dnes nejsou,“ říká Žertová. Podle ní to souvisí i s tím, že se lidé začali stahovat do měst a žijí uspěchaným a anonymním životem. „Lidé spolu méně komunikovali, ale zase potřebovali nějaké zážitky sdílet s někým, to je přirozená lidská potřeba. A přišli na to, že to jde i s těmi zvířátky,“ vysvětluje.
Kočka
Dalo by se tak říci, že v postmoderní době, ve které se ocitáme, platí to, že když lidé méně komunikují mezi sebou, tak o to více komunikují s mazlíčky. Podle Žertové na tom něco bude. „Uměle například potlačujeme řeč těla, aby nikdo nepoznal, co si myslíte. Zvíře za to mluví hlavně řečí těla,“ dodává.
Pes nejde naprogramovat a není to myslící bytost. Funguje jednak podle toho, co se naučil, podle zkušeností, ale stále jsou tam i instinkty. A s tím musíme počítat.
Dříve byla zvířata vnímána jako božstvo, jako například egyptský bůh Anubis, který byl ztvárněn jako pes. Zřejmě se tedy k tomu vracíme, když zbožňujeme své domácí mazlíčky. S těmito slovy moderátora Václava Moravce ale veterinářka nesouhlasí.
„Tak daleko jsme se ještě nedostali, my spíše těm zvířatům dáváme nové role. Dříve s námi lovili, chránili nás a náš majetek, to bylo něco, co jim bylo přirozené. Teď už po nich chceme něco, co pro ně přirozené není, chceme, aby byli mazlíci. A tím způsobujeme zvířatům trauma, když to není jejich přirozenost,“ vysvětluje Žertová.
Třeba psi jsou podle ní zvířata, která nejsou vůbec stvořena k dotýkání. Tam každý dotyk má význam. „Třeba pes s fenou, nebo mladí psi při hře nebo matka se štěňaty, ale jiný dotyk, třeba přiblížení obličeje, to je spíš pro ně hrozba,“ varuje.
Češi utratili loni za jídlo pro mazlíčky téměř pět miliard
Češi jsou každopádně národem kočkařů a pejskařů. O své mazlíčky se dokáží i náležitě starat. Podle společnosti Nielsen za rok 2016 zaplatili jenom v obchodech s potravinami a v drogériích za krmivo pro psy a kočky skoro pět miliard korun. To znamená meziročně pětiprocentní nárůst. Nepatrně větší část přitom připadla na kočičí krmivo, pak teprve to psí. To však dominuje v prodeji on-line srovnávače cen Heureka. Lidé ho zde nakupují zhruba pětkrát víc než kočičího.
Na oblibě získávají i hotová jídla připravovaná ve speciálních vývařovnách. Oběd nebo večeři, většinou maso nebo rybu s přílohou o celkové váze 150 gramů, tady majitelé psů pořídí za zhruba 70 korun a k mání jsou hotovky pro mazlíčky s různými druhy diet.
Viděl jsem psa na talíři ve Vietnamu. V Jižní Americe zase matku kojící štěně, u indiánských komunit štěně chovají téměř jako dítě, ale když je hlad, tak skončí v hrnci. Viděl jsem, že se vaří i opice, což vypadá jako dětské mrtvolky.
Co se podobnosti mezi lidmi a zvířaty týká, tak podle dlouholetého zoologa Pavla Moucha jsou lidé především savci, jako řada zvířat. „Tak rozhodně to není monogamie, u savců jev poměrně vzácný,“ říká.
Člověk je ten největší zmetek, jaký se evoluci povedl. Jmenujte mi zvíře, které aby přežilo ve svém biotopu, se musí do něčeho oblékat.
Podle evoluční sexuoložky Kateřiny Kvapilové existují mezi lidskou a zvířecí sexualitou rozdíly, ale i řada podobností. „Když se na tu lidskou sexualitu podíváte směsnýma očima, tak je v ní z pohledu zvířat spousty divností. Takovou největší je namátkově to, že třeba se milujeme v soukromí, což je něco až neslušné v některých zvířecích společnostech, nebo tam najdeme i společné znaky, jako nekrofilní sadismus. V přírodě je to případ kudlanky nábožné, kdy samice konzumuje svého znehybněného partnera, který kopulační pohyby dělá posmrtně.“