Izraelští vědci našli, prostudovali a popsali pravěkou sošku, která zobrazuje ženskou postavu, jíž na zádech sedí husa. Podle archeologů je zcela mimořádná jak zpracováním, tak i příběhem.
Na první pohled nevzhledný kousek šedivé hlíny. Ale při bližším pohledu je už vidět, že jde o 3,7centimetrovou figurku, která zobrazuje ženu s nějakým břemenem na zádech. A až detailní analýza ukazuje, že se jedná o jeden z nejzajímavějších archeologických artefaktů nalezených v poslední době.
Figurka je stará víc než dvanáct tisíc let, vědci ji vykopali v severním Izraeli ve slavné archeologické lokalitě Nahal Ein Gev II. Nezobrazuje jen člověka, ale člověka a zvíře, konkrétně ženu, kterou zezadu objímá velký pták podobný huse. Podle objevitelů se jedná o vůbec nejstarší známou figurku znázorňující interakci mezi člověkem a zvířetem.
Vědci, kteří sošku popsali, ji zařadili do období takzvaného natúfienu. Tato kultura patří k těm nejstarším na světě, které si budovaly stálá sídliště. Klima tehdy bylo chladnější a sušší, takže tehdejší lidé žili v prostředí plném dubových lesů, chovali vodní ptáky, jako byly husy nebo kachny, lovili ryby a také už prokazatelně domestikovali psy. Tito lidé byli předky semitských Kanánejců, takže i moderních Židů i Palestinců.
Figurka je podle archeologů výjimečná rovnou z několika důvodů. Ukazuje, že právě v době, kdy ji neznámá autorka vytvořila, docházelo k zásadním změnám ve vyjadřování uměleckém i duchovním. Tým vedený archeologem Laurentem Davinem považuje hliněnou figurku, která se liší od všech dosud nalezených, za zobrazení mytologické nebo rituální scény, které už dnes nelze kvůli nedostatku znalostí o této kultuře plně porozumět.
Figurka z hlíny a světla
Vědci drobnou plastiku prozkoumali pomocí nejmodernějších technik, jež má dnes archeologie k dispozici. Figurka byla vymodelována z místní hlíny a zahřáta na teplotu přibližně čtyři sta stupňů Celsia, což naznačuje, že lidé v té době už museli zvládat technologii vypalování hlíny.
Mikroskopické a chemické analýzy odhalily zbytky červeného pigmentu (okr) na ženě i huse. Ale navíc se na sošce našel otisk autorky – podle vědců se jednalo s největší pravděpodobností o mladší ženu. Umělkyně využila nejen hliněnou hmotu, ale také hru světla a stínu k vytvoření hloubky a perspektivy, což předznamenává umělecké inovace, které se plně rozvinuly až později v neolitu.
Scéna zobrazující ženu skrčenou pod husou sedící na jejích zádech naznačuje více než jen jednoduchý akt každodenního života. Husa totiž vypadá spíše živá než jako ulovené zvíře, které by si žena jen odnášela domů. Zachycuje to vtipnou scénu ze života sochařky? Nebo jde o mytologický výjev podobný legendě o Lédě a labuti?
To vědci nevědí a vědět nemohou, natúfijská kultura totiž ještě neznala písmo, takže je složité umělecké dílo dešifrovat. Vědci na základě moderních důkazů interpretují kompozici jako imaginární nebo mytologické setkání v souladu s animistickými vírami, světovým názorem, který viděl lidi a zvířata jako duchovně propojené. Což je fráze, která toho moc neříká, ale je upřímná v tom, jak malé poznání ukazuje.
Figurku badatelé našli v půlkruhové kamenné stavbě, která obsahovala hroby a obřadní předměty. Natufijci byli lidé, kteří patřili mezi první kočovné sběrače, kteří začali žít v usazených komunitách. Tento objev odhaluje, že ještě dlouho před zemědělstvím už tito ranní vesničané experimentovali s narativním uměním, symbolickým vyjádřením a technikami modelování hlíny.
Možné nahlédnutí do počátků mýtů
Zbytky zvířat nalezených na tomto místě potvrzují hluboké spojení mezi husami a rituálním životem. Peří ptáků se používalo k dekoracím a některé kosti se zpracovávaly do ozdob. Umělecké zaměření na husu a ženu podle výzkumníků poukazuje na ranou mýtickou představivost, symbolický slovník, který později rozkvetl v neolitických kultech a figurativních tradicích v jihozápadní Asii.
„Tento objev je mimořádný v mnoha ohledech,“ komentoval výsledky Davin. „Nejenže se jedná o nejstarší figurku na světě zobrazující interakci mezi člověkem a zvířetem, ale také o nejstarší naturalistické zobrazení ženy nalezené v jihozápadní Asii,“ uvedl.
„Figurka zachycuje transformativní okamžik,“ dodali autoři. „Propojuje svět kočovných lovců a sběračů se světem prvních usazených komunit a ukazuje, jak fantazie a symbolické myšlení začaly formovat lidskou kulturu.“ Kromě svého řemeslného zpracování ztělesňuje tento předmět nejstarší zárodky mýtů, vyprávění příběhů a duchovního spojení, vyjádřené v hlíně rukama, které žily tisíce let před vznikem civilizace.
