Klec se otevře a devět tuleňů kuželozubých vklouzne do vod u litevského pobřeží Baltského moře. Vydávají se na cestu za novým životem, a to s rizikem klimatických změn, znečištění a snižujících se zásob ryb, píše agentura AFP.
Tuleně chovají na specializovaném místě v litevském přístavu Klaipeda. Podle litevských odborníků přežije ve volné přírodě pouze pět procent tuleních mláďat. Ledová pokrývka v Baltském moři je v důsledku klimatických změn stále vzácnější, což tuleně připravuje o útočiště, kde by mohli vychovávat mladé.
„Matky jsou nuceny rozmnožovat se na souši a ve vysoké koncentraci s ostatními tuleni,“ vysvětluje vědkyně z Vilniuské univerzity Vaida Survilieneová. V důsledku toho nejsou schopny rozpoznat svá mláďata a často je z tohoto důvodu opouštějí, dodává. Podle Arūnase Grušase, biologa z centra v Klaipedě, je výchova mláďat na souši také vystavuje lidem, predátorům a agresivním samcům a zvyšuje riziko onemocnění.
Grušas se o tuleně začal starat v roce 1987, kdy přivedl první mládě do své kanceláře v Muzeu moře v Klaipedě, které nyní dohlíží na nové zotavovací centrum postavené v roce 2022. „Naučili jsme je, jak se mají krmit a zvyknout si na vodu. Museli se s mořem sžít, přestože je vyplavilo na břeh prakticky mrtvé,“ vysvětluje Grušas.
Desetiletí úsilí
Úplně první mláďata byla umístěna do provizorní nádrže v jedné z jeho kanceláří. „Pro nás to byla senzace. V té době už tu téměř žádní tuleni nebyli,“ říká biolog. Vědci se museli naučit, jak o mláďata pečovat, aby je přivedli zpět k životu. Začali tím, že je krmili tekutými preparáty a teprve pak jim začali podávat pevnou stravu.
V té době byli tuleni v regionu blízko vyhynutí. Z populace čítající před druhou světovou válkou sto tisíc jedinců jich na konci 80. let minulého století zbývalo pouhých čtyři až pět tisíc kusů. „Jejich počet začal výrazně klesat v 50. letech 20. století v důsledku lovu a konkurence s rybáři,“ uvádí Survilieneová.
V šedesátých letech začali místní zemědělci používat pesticidy, které byly pro tuleně extrémně toxické, upozorňuje vědkyně. Tuleni, kteří jsou v Baltském moři na vrcholu potravního řetězce, toto znečištění absorbovali. Toxické látky způsobily neplodnost samic a oslabily imunitní systém celé populace, takže tuleni byli zranitelnější vůči parazitům a infekcím.
Jakmile byly nejtoxičtější pesticidy zakázány, populace tuleňů kuželozubých dokázala přežít a růst. Dnes se jejich počet v Baltském moři odhaduje na padesát až šedesát tisíc.
Stále zranitelní
V reakci na nadměrný rybolov Evropská komise zavedla trvalý zákaz komerčního lovu tresky ve východní části Baltského moře, ale toto opatření zatím nepřineslo žádné významné výsledky. „Více než osmdesát procent rybích populací v Baltském moři bylo zničeno a tuleni už nemají co jíst,“ říká Grušas. „Ve východním Baltském moři se už asi pět let neloví treska, ale počty těchto ryb se ještě nevrátily k normálu, přestože je to jeden z hlavních zdrojů potravy pro tuleně,“ upozorňuje Darius Daunys z univerzity v Klaipedě.
Na litevské pobřeží je vyplavováno stále více dospělých tuleňů. Vědci včetně Grušase ukazují na rybářské sítě v blízkosti pobřeží, do kterých se tuleni při hledání potravy zamotávají a nakonec se utopí.
Devět vypuštěných tuleňů si mezitím užívá své první koupání ve volné přírodě. Při předchozích vypouštěních podle zařízení GPS většina zvířat zamířila na švédský ostrov Gotland uprostřed Baltského moře, který je bohatší na ryby. Některá však potřebovala pomocnou ruku biologů. Někteří vypuštění tuleni zpočátku následovali loď zpět do přístavu, protože se báli, že zůstanou sami. Nakonec si všichni našli cestu zpět do divočiny.
Grušas, který říká, že s tuleni strávil celý život, se nyní chystá do důchodu. Jeho odchod přichází v době, kdy se populace tuleňů kuželozubých v Baltském moři sice stabilizovala, ale stále je zranitelná.
