Existuje virus, který se šíří blízkým kontaktem, kýcháním a kašláním. U některých nakažených způsobuje mnohem horší onemocnění než u jiných, mutuje a rozšířil se už na více druhů. Zní to jako popis viru SARS-CoV-2, ale jedná se o něco úplně jiného. Virus PDV neboli Phocine distemper virus je respirační onemocnění, které postihuje tuleně. Jedná se takzvaný morbillivirus, tedy virus, který má u řady savců speciální podobu a odlišné názvy – u lidí spalničky, u skotu zarděnky a virus psinky u psů, vlků a kojotů.
Virus PDV ve velkém ohrožuje tuleně. Mutuje a šíří se i mezi druhy
O jeho existenci nemělo lidstvo ani tušení až do osmdesátých let dvacátého století, kdy se objevil poprvé a rovnou v podobě smrtící epidemie. Mezi tuleni na evropském pobřeží Atlantiku si vyžádala nemoc přes 23 tisíc obětí. Další ohnisko v roce 2002 způsobilo úhyn třiceti tisíc evropských tuleňů obecných. Expertní odhady říkají, že každé z těchto epidemických ohnisek zabilo nejméně polovinu tamní populace tuleňů.
Když se ale PDV dostal do Nového světa a nakazili se jím severoameričtí tuleni obecní žijící na atlantickém pobřeží, stalo se něco zvláštního: žádná katastrofa se neopakovala a nemoc zabíjela jen několik málo zvířat.
Tuleň obecný
„Při stejném typu ohnisek v amerických a kanadských vodách v letech 2006 a 2018 byla podle našich odhadů postižena jen asi dvě procenta tuleňů šedých a tuleňů obecných. A to je obrovský rozdíl,“ říká expertka na infekční nemoci Kaitlin Sawatzkiová.
„Severní Atlantik je prostě něčím odlišný,“ říká viroložka Wendy Puryearová. „V minulosti se v severním Atlantiku vyskytovalo u mořských savců jen několik virových infekcí – chřipka, PDV, herpes a další. Přitom v Tichém oceánu zatím u mořských savců nikdy nedošlo k vypuknutí virové nákazy.“
Jenže až doposud nikdo netušil proč. Právě Sawatzkiová ve spolupráci s Puryearovou vypracovaly studii, ve které našly první stopy, jež by záhadu mohly vysvětlit.
Petriho miska rozměrů oceánu
První stopou je početní nárůst tuleních populací. K tomu došlo u druhů, jako jsou tuleni šedí, obecní a grónští, jejichž počty klesaly, od roku 1972, kdy byl přijat zákon o ochraně mořských savců (MMPA). V některých případech to byl dokonce růst exponenciální, zejména na americké straně Atlantiku.
Sawatzkiová zdůrazňuje, že obnovení populace tuleňů neznamená jejich přemnožení: „Dostáváme se na historickou úroveň, kde by počet tuleňů měl být, nikoliv ale na vyšší, než by měl být,“ říká.
Další část odpovědi spočívá také v počtu populací jednotlivých druhů na severoamerickém a evropském pobřeží. Populace severoamerických tuleňů se v posledních několika desetiletích zvýšila a dosáhla bodu, kdy v ní PDV virus může cirkulovat a šířit se prakticky pořád. A navíc s vyšším počtem zvířat se zvyšuje i snesitelnost nákazy pro populaci.
Na evropském pobřeží, kde se počty tuleňů zatím tak silně nezotavily, má ale virus méně příležitostí k další cirkulaci. Je to podobné jako u koronaviru: když je hodně lidí pohromadě, virus se mezi nimi mnohem snáze šíří.
„Máme v Evropě vzájemnou interakci mezi tuleni šedými, tuleni obecnými a tuleni grónskými, která v Tichomoří neexistuje. A máme také dostatečně velkou populaci, aby se cirkulace PDV udržela. Virus na severoamerickém pobřeží se tak vyvinul do méně patogenní formy a my si myslíme, že je to předzvěst toho, co uvidíme v jiných částech světa,“ uvažuje Puryear.
Na americké straně Atlantiku se tuleni obecní a šedí často mísí a žijí ve stejných oblastech. Na evropském pobřeží k tomu tak často nedochází, ale Puryearová předpokládá, že s nárůstem populací obou druhů bude i v Evropě docházet k většímu překrývání.
Skupina tuleňů odpočívá na pláži poblíž majáku Phare de Walde u města Calais v severní Francii
„Tuleni grónští jsou jedním z hlavních rezervoárů, kde cirkuluje PDV. Když je zvíře dlouhodobým rezervoárem viru, dochází k takzvané koevoluci, tedy tomu, že virus se přizpůsobuje zvířeti a zvíře viru. V důsledku toho nejsou příliš nemocí postižení, úmrtnost je nízká. Takže tuleni mohou mít PDV, ale žijí s ním docela v pohodě,“ vysvětluje Puryearová.
Tuleni obecní nejsou vůči viru tak odolní a podléhají tedy nemoci snadněji; tuleni šedí jsou na tom s odolností přibližně mezi oběma předchozími druhy. Nakažená zvířata mají nejčastěji výtok z nosu, zalepené oči nebo neurologické příznaky, jako je třes hlavy nebo záchvaty.
Svět tuleňů se mění
Za padesát let, které uplynuly od zavedení zákona o ochraně mořských savců, se svět kolem tuleňů změnil víc než za stovky let předtím. Klimatické změny, tání ledu v Arktidě a množství různých znečišťujících látek dramaticky ovlivňují dostupnost kořisti a stanovišť, která využívají.
To platí zejména pro severní Atlantik, včetně Mainského zálivu, který je nejrychleji se oteplující vodní plochou na Zemi. S tím, jak se v tomto změněném prostředí zvyšuje počet tuleňů, se zase mění jejich chování, zejména, co se týká migrací.
„Například tuleni grónští se považují za zvířata, která žijí v Arktidě a nejčastěji využívají pro lov ledové kry. Ale ukazuje se, že stále častěji sestupují do nižších zeměpisných šířek, pravděpodobně při hledání kořisti a stanovišť, kterých může být ve vyšších zeměpisných šířkách stále méně,“ doplňují autorky studie.
Důkazů je čím dál víc, výskyt tuleňů grónských už hlásí i přírodovědci z tak jižně položených míst, jako je třeba americké Delaware – to je o celé stovky kilometrů jižněji než místa, kde byli tito savci pozorováni v minulosti.
Ohrožení tichomořských tuleňů
Kromě ztráty životního prostředí a nových příležitostí pro tuleně otevírá tání arktického ledu také nové možnosti pro PDV virus. Ten poprvé dostal šanci proniknout i do Tichého oceánu, kde mu tuleni a další mořští živočichové doposud nikdy nebyli vystaveni. Jsou tedy imunně naivní, podobně jako lidé, když se lidé poprvé setkali s virem SARS-CoV-2. Pro přírodovědce je to varovný signál, že populace tichomořských savců mohou být tímto virem velmi snadno zranitelné.
Se změnou ročních období a ústupem mořského ledu dochází k velké aktivitě a vzájemnému ovlivňování mořských savců, kteří se mísí a vyměňují si viry. „Tuleni se přitom často dotýkají nosy nebo hlavami, bojují spolu a obecně dochází k mnoha těsným kontaktům,“ upozorňuje Sawatzkiová.
„Žijí v obrovských koloniích, kde jsou vedle sebe stovky zvířat, těsně u sebe.“ Takové podmínky, kde zvířata vedle sebe žerou, vyměšují a páří se jsou pro respirační virus ideální – představují vlastně jakousi obří obdobu klubu Techtle Mechtle.
A co člověk?
Virus PDV je příkladem toho, jak kombinace různých vlivů, v nichž hraje klíčovou roli člověk, může ovlivnit šíření viru z jedné části planety do druhé, a dokonce z jednoho druhu na jiný. Sawatzkiová a Puryearová nedávno popsaly, kde se vlastně PDV vzal – s největší pravděpodobností se vyvinul z viru psinky, proto jsou si obě nemoci do značné míry podobné.
Naštěstí není ani jedno z těchto onemocnění zoonotické, takže nakažené zvíře nemůže přenést nemoc na člověka. Větší riziko ale je, že by se PDV mohl dostat ke psům žijícím s lidmi. Podle Puryearové je místem, kde by k něčemu takovému mohlo dojít, například massachusettský mys Cod. Tam se kojoti naučili ožírat mrtvoly tuleňů na plážích – zmutovaným virem by se mohli nakazit a pak ho přenést na místní psy.
I když PDV nemůže způsobit onemocnění lidí, Sawatzkiová říká, že to není omluva pro ignorování problému, který existuje převážně kvůli lidskému chování. „Člověk je v tomto případě původce problému,“ říká s odkazem na změnu klimatu. „To my jsme to způsobili tuleňům.“