Rok 1918 začal v Evropě docela dobře. Zdálo se, že hrozná velká válka, které se později začalo říkat první světová, se blíží ke konci, a svítala naděje, že brzy bude lépe. Jenže v březnu se objevila hrozba, která měla mnohem horší následky než celá válka.
Už na konci roku 1917 si lékaři ve francouzském vojenském lazaretu Étaples začali všímat, že umírá více lidí, než je běžné. Toto místo je pro dnešního člověka téměř nepředstavitelné: denně tudy prošlo až sto tisíc vojáků, byli zde nemocní, zranění i umírající.
Přitom musel celý komplex fungovat ekonomicky, takže zde chovali vlastní prasata a drůbež, bylo tu obrovské množství biologického odpadu, špíny a smrti.
A právě na tomto místě – podle studie z roku 1999 – se tato chřipka objevila zřejmě poprvé. Kvůli masivním přesunům obyvatelstva na konci války se nemoc mohla rychle šířit světem. Pomohla k tomu i železnice a doprava po silnicích, tedy faktory, které se při dřívějších epidemiích chřipek ještě nemohly projevit.
Výsledkem byl smrtící koktejl spočívající ve válkou unaveném kontinentu, rychlé dopravě, mobilním obyvatelstvu a ještě neexistující lékařské byrokracii, která by dokázala mobilizovat svět k rychlé reakci.
Na chřipku, která dostala později jméno španělská, zemřelo podle různých verzí padesát až sto milionů lidí. Mrtvých z první světové války bylo „jen“ deset milionů.
Šíření informací bránila válečná cenzura
Dalším faktorem, o němž se v souvislosti se španělskou chřipkou příliš nemluví, jsou informace. Zatímco ve 21. století je o každém rizikovějším viru nebo bakterii informací spousta, před sto lety byla situace zcela jiná. Protože stále ještě trvala válka, ve většině Evropy fungovala cenzura – informace o riziku nemoci se tedy nemohly dostat k lidem, kteří je nejvíc potřebovali.
Španělsko v té době necenzurovalo, takže právě s ním byla pak chřipka spojena. Nemoc se potom během jednoho roku rozšířila i po zbytku světa – do Ameriky i do Asie.
Nemoc měla dramatický a drastický dopad na všechna místa, která zasáhla. Úmrtnost činila deset až dvacet procent (normálně se pohybuje úmrtnost na chřipku kolem 0,1 procenta), chřipka tedy připravila o život asi dvě procenta všech lidí, kteří tehdy na Zemi žili.
Na některých místech byly ale její důsledky ještě mnohem horší – například v Íránu chorobě podlehlo asi 21,7 procenta populace.
Nemoc, která zasáhla hlavně mladé
Španělská chřipka byla velmi podivná nemoc. Zasahovala především mladé lidi, tedy skupinu, která byla už tak zničená válečnými událostmi. Zatímco lidé ve věku nad 65 let byli před španělskou chřipkou v podstatě v bezpečí, skupina dvaceti- až čtyřicetiletých byla zasažena enormně.
Podle historika Johna M. Barryho, který epidemii detailně prozkoumal, vůbec nejčastěji umíraly těhotné ženy: u nich se úmrtnost pohybovala mezi 23 a 71 procenty. Pokud přežily, ve čtvrtině případů přišly o dítě.
Nemoc přišla ve třech vlnách a vyvolávala v obětech pocit, že nikdy neskončí – další vlny byly navíc ještě více smrtící než ta první. Na konci roku naštěstí nemoc ztratila sílu, lidé, kteří chřipku přežili, si vytvořili dostatek obranných látek.
Česká španělská chřipka
Dopad této choroby na české země nejnověji popsal Harald Salfellner, v Praze žijící lékař a historik medicíny. Podle něj patřilo teritorium pozdějšího Česka ke spíše silněji postiženým evropským oblastem.
Dosud kolující počty obětí vyžadují podle Salfellnera určitou korekci. Po vyhodnocení demografických statistik a reprezentativních sond z úmrtních matrik předpokládá autor, že excesová mortalita v důsledku španělské chřipky v letech 1918 až 1920 dosáhla 44 až 75 tisíc civilistů jen na území českých zemí.
K tomuto číslu je třeba přidat asi dva až pět tisíc vojenských osob. To jsou významně vyšší čísla, než se dosud předpokládalo. Zatím se totiž vycházelo z třiceti tisíc obětí pandemie chřipky, přičemž původ a definice tohoto čísla nejsou jasné.
Jako první česká oběť je v Prager Tagblattu uváděn 12. 9. 1918 koncipient pražského policejního ředitelství Egon M. Prorok ze Smíchova, jenž umírá na zápal plic v důsledku chřipky ve věku 25 let.
Jak zabíjela španělská chřipka
Teprve před deseti lety se podařilo americkým virologům identifikovat skupinu tří genů, které vysvětlují extrémně smrtící účinek této nemoci. Zjištěné geny umožňovaly viru množit se přímo v plicní tkáni, což se ukázalo jako zvláštnost daného patogenu obzvlášť vražedná pro člověka.
„Obvyklé viry zodpovědné za chřipku se v těle člověka množí především v horní části dýchacích cest, tedy v ústech, krku a nosu, zatímco virus španělské chřipky byl schopen se množit i v plicích, čímž vyvolával prudké zápaly plic,“ uvedl jeden z dvojice hlavních spoluautorů výzkumu Yoshihiro Kawaoka, virolog fakulty veterinární medicíny Wisconsinského univerzitního systému.
Již v době pandemie došli vědci k závěru, že smrtelnost choroby musela být dána její schopností napadat plíce. Tehdejší věda však nebyla schopna zjistit příčiny této schopnosti, kterou předchozí virózy neměly. Teprve nynější poznání dokázalo identifikovat tři geny, které to způsobily.
Takový poznatek má velký význam pro to, aby v každé nově se objevující infekci dokázal být od počátku rozeznán její případný smrtící potenciál a aby se ji podařilo zastavit dřív, než se rozšíří v pandemii. Další význam spočívá v možnosti vyvinout novou třídu protivirových léčiv, která by mohla ochránit lidské životy, pokud by nová podobná pandemie vypukla.
Američtí odborníci v posledních letech vypracovali předpovědi pro případ celosvětové pandemie. V nejhorším možném scénáři pro Spojené státy predikují dva miliony mrtvých. Vláda se domnívá, že v případě pandemie, jakou byla španělská chřipka v roce 1918, by onemocnělo třicet procent Američanů, tedy asi devadesát milionů lidí.
Z nich by téměř deset milionů muselo být hospitalizováno, přičemž 1,5 milionu osob by potřebovalo mimořádnou lékařskou péči. Kolem 750 tisíc lidí by potřebovalo k dýchání přístroje.
