Stačila jedna studie, aby se zvedla vlna zájmu o přípravek hydroxychlorochin. Ten se měl stát na počátku pandemie téměř zázračným lékem proti covidu – jenže po něm zbyla hlavně pachuť, protože se ukázalo, že je neúčinný. A teď, po čtyřech a půl letech, byla zmíněná studie stažena redakční radou časopisu, kde původně vyšla. Tu přitom vedou vědci.
Sedmnáctého března 2020 explodovala „bomba naděje“. Toho dne vyšla studie, kterou propagoval respektovaný francouzský vědec, který v ní popsal, že levný lék používaný desítky let proti malárii je nesmírně účinný proti covidu-19. Ten se tehdy rychle šířil Evropou, aniž by bylo k dispozici nějaké účinné léčivo.
Lék se nazýval hydroxychlorochin, vědcem byl Didier Raoult. Jeho studie nabízela řešení a experti po celém světě začali intenzivně zkoumat, jak účinný tento preparát může být. Okamžitě si našel velkého zastánce v tehdejším americkém prezidentovi Donaldu Trumpovi, který se stal jeho velkým propagátorem. Dokonce ho údajně sám užíval, když se virem SARS-CoV-2 nakazil. O studii tehdy informovala i ČT24.
Jenže žádná z dalších studií, pokud vznikala kvalitně, Raoultovy výsledky nedokázala potvrdit, píše odborný časopis Science. Jedna lékařská organizace po druhé od hydroxychlorochinu začala dávat ruce pryč, s výjimkou marseilské nemocnice, kterou Raoult vedl. Tam lék nasadili víc než dvaceti tisícům pacientů, přestože v té době chyběly jakékoliv důkazy, že by látka byla proti covidu účinná.
Skok do prosince 2024 – týden před Vánocemi byla původní studie, která celé toto nadšení spustila, stažena z odborného žurnálu, kde vyšla. Příčinou byly důkazy, že celý výzkum obsahoval závažné vědecké nedostatky a mohl porušit etické předpisy. Podle oznámení o stažení byla práce stažena i kvůli metodologickým problémům.
Výhrady od prvního dne
Článek v časopise International Journal of Antimicrobial Agents, který napsal Philippe Gautret z nemocničního institutu v Marseille vedeného Raoultem, tvrdil, že léčba hydroxychlorochinem snižuje hladinu viru u pacientů s covidem. Účinnost léčiva mělo ještě zesilovat antibiotikum azitromycin. „Tato molekula se používá proti malárii. Dodnes jsem nepochopil, proč by podle autorů měla fungovat proti viru SARS-CoV-2,“ uvedl nyní pro Českou televizi Peter Šebo z Mikrobiologického ústavu Akademie věd.
Jiní vědci ale prakticky ihned po vydání studie upozorňovali, že práce jako důkaz nemůže obstát. Hlavním argumentem byl malý počet pacientů – 36 lidí je na tak silné výsledky, jaké Raoult prezentoval, příliš málo, namítali kritici. Recenzní řízení navíc trvalo pouhé čtyři dny. To všechno by se dalo považovat za pochybení, nad nimiž se dá mávnout rukou, ale vážné výhrady se objevily později.
Ukázalo se totiž, že v průběhu studie z ní autoři vyřadili šest pacientů léčených hydroxychlorochinem – jeden z nich přitom zemřel, další tři skončili na jednotce intenzivní péče. „Když autoři dostávali výsledky, které se jim nehodily do krámu, tak je evidentně vytěsnili,“ vysvětluje Šebo.
Právě proto se nepovedlo později tyto výsledky nikdy ověřit – autoři prací, kteří prováděli nové testy, totiž postupovali poctivě. Jenže ani to nebylo všechno. Když se vědci pokoušeli výsledky replikovat a studii konečně prohnali standardním recenzním řízením, zjistili, že skupina léčená hydroxychlorochinem a skupina s placebem byly testované odlišně. Navíc se ukázalo, že jedním z autorů studie byl šéfredaktor vědeckého žurnálu, kde výsledky vyšly. Větší střet zájmů se dá jen těžko představit.
„Ta studie vznikla velmi rychle, neprošla standardním recenzním řízením,“ potvrzuje Šebo. „To všechno by se dalo v kritické situaci covidu pochopit, ale když pak všechny další studie ukázaly, že hydroxychlorochin nefunguje, tak v tom testování přesto pokračovali víc než rok a půl. A dali ten lék víc než 23 tisícům pacientů. To už je hrubě za čárou etických standardů, protože látka, u níž není dostatek důkazů, že by fungovala, se prostě nemůže jen tak podávat, protože může uškodit,“ vysvětlil Šebo.
Článek stáhlo vydavatelství Elsevier, které časopis tiskne. Během vyšetřování se narazilo na další možné podivné praktiky: nepovedlo se zjistit, jestli vědci před náborem pacientů získali etické schválení studie, ani jestli jim pacienti dali informovaný souhlas s léčbou antibiotikem azitromycinem. Tento lék nebyl v té době ve Francii součástí standardní péče o tyto pacienty, takže by byl považován za experimentální léčbu, k níž je nutný zmíněný souhlas.
Část rozsáhlejšího problému
Během covidové pandemie se po této kauze na Didiera Raoulta upřela kritická pozornost. Celá jeho vědecká kariéra je nyní pod drobnohledem a kritici mu vyčítají mnoho selhání, jež nyní vycházejí na světlo. „Celé to zařízení, které profesor Rault vedl, bylo velmi pochybné,“ hodnotí Šebo.
Francouzský lékař a vědec je podepsaný pod téměř 2500 články, což podle jeho kritiků naznačuje, že ho jeho podřízení podepisovali i pod studie, s nimiž neměl nic společného. K polovině prosince 2024 bylo staženo 32 článků vydaných vědci z Raoultova institutu, pod osmadvaceti z nich byl on osobně podepsaný. Nad dalšími 243 odbornými texty kritici vyjádřili znepokojení.
Francouzská farmakologická a terapeutická společnost v prohlášení uvádí, že nyní stažená studie byla „základním kamenem“ skandálu, v jehož důsledku miliony lidí zbytečně užívaly hydroxychlorochin. Raoultův neetický výzkum tak ohrozil pacienty, u nichž se vyskytly vedlejší účinky, mezi nimiž byly například i srdeční záchvaty. „Tato série událostí připomíná zásadní věc – i v době zdravotní krize zůstává předepisování léků bez spolehlivého důkazu účinnosti, mimo přísný rámec dobře provedených klinických studií, nepřijatelné,“ uvádí společnost. „Jeden ze základních principů medicíny je primum non nocere – především neškodit,“ připomíná.
Kauza měla podle Šeba negativní dopad na vývoj léků proti covidu obecně. „Vyvolala obrovská a nenaplněná očekávání, která byla zcela nerealistická. Odpoutalo to pozornost od těch opravdu slibných léků, antivirotik. Zaměstnalo to spoustu odborníků i veřejnosti a zabralo to spoustu času. Bohužel se ukazuje, že spousta těch publikací byla sporná až pochybná,“ podotkl.
Podle Šeba je obecně problém, když má někdo takovou obrovskou nadprodukci článků, která je desetkrát nebo dvacetkrát vyšší, než je u tohoto typu výzkumu běžné. „Pak si člověk nutně řekne, jestli se u takových studií prostě nepodvádí, jestli si třeba nezkracují čas nutný pro testování. A ukázalo se, že u řady prací neměli schválení etických komisí, že si s pravidly moc nelámali hlavu,“ dodává vědec z české akademie věd.
