Kočky se v Evropě domestikovaly výrazně později, než se doposud předpokládalo. Zásadní roli v jejich šíření po kontinentu hrálo Římské impérium a jeho armáda. Ukázala to studie italských vědců.
Asi každá čtvrtá tuzemská rodina má doma nejméně jednu kočku. Před dvěma tisíci lety ale na našem území domácí kočky zřejmě téměř nežily. Podle nového rozsáhlého genetického výzkumu se tyto ochočené domácí šelmy do Evropy dostaly až s Římany.
V egyptském umění jsou přitom kočky všudypřítomné – usmívají se z papyrů, šklebí se ze stěn chrámů, protahují se v podobě soch – a dokonce zaplňují v podobě mumií řadu hrobek. Přesto se o jejich rozšíření, zejména v Evropě, moc neví. Nová studie teď popisuje začátek tohoto příběhu, moment, kdy se tyto šelmy dostaly z Afriky do Evropy.
Výzkum ukázal, že tato zvířata se na náš kontinent dostala poprvé přibližně před dvěma tisíci lety lety, což se časově shoduje s počátkem Římské říše. Tuto migraci podle autorů práce pravděpodobně usnadnil rozkvět námořního obchodu, přičemž některé z těchto prvních kočičích cestovatelů možná přivezli námořníci, aby pro ně lovily myši na lodích.
Obilnice Evropy „zajistila“ i kočky
V dobách Římské říše sloužil Egypt jako obilnice impéria. Římské lodě brázdily Středozemní moře a přepravovaly obilí z úrodných polí Egypta do přístavů zásobujících Řím a další rozlehlá města.
Tato zjištění zásadním způsobem vyvracejí dlouho přijímanou teorii, že k domestikaci koček v Evropě došlo mnohem dříve – před šesti až sedmi tisíci lety, kdy zemědělci z Blízkého a Středního východu údajně přivedli kočky do svého nového domova, když migrovali na západ.
„Ukázali jsme, že nejstarší genomy domácích koček v Evropě pocházejí z období Římského impéria, počínaje prvním stoletím našeho letopočtu,“ popsal hlavní autor studie, paleogenetik Claudio Ottoni z univerzity Tor Vergata v Římě. Práce vyšla na titulní stránce odborného žurnálu Science.
Ottoni a jeho kolegové využili genetické údaje z kočičích kostí, které byly objeveny na 97 archeologických nalezištích v Evropě a na Blízkém východě. Ty pak porovnávali s genomem současných koček. Celkem se vědci dostali ke 225 kostem domestikovaných i divokých koček, které se našly na místech s historií dlohou až deset tisíc let. Díky tomu dokázali sestavit sedmdesát starověkých kočičích genomů.
Evropské kočky byly divoké
Vědci zjistili, že kočičí ostatky, které se našly na prehistorických lokalitách v Evropě (tedy pocházející z doby před vznikem Říma), patřily divokým kočkám, nikoli těm raným domácím. „Přivedení domácí kočky do Evropy je důležité, protože představuje významný moment v jejich dlouhodobém vztahu s lidmi,“ uvedli autoři práce. „Kočky nejsou jen dalším druhem, který přišel na nový kontinent. Jsou to zvířata, která se hluboce integrovala do lidských společností, ekonomik, a dokonce i systémů víry,“ doplňují badatelé ve studii.
Experti v genech koček našli důkazy o tom, že se tyto ochočené šelmičky dostaly z Afriky do Evropy ve dvou vlnách. Ta první přišla asi před 2200 lety, kdy si je lidé přivezli ze severozápadní Afriky na ostrov Sardinie, jehož současná populace divokých koček má původ právě u těchto mňoukajících přivandrovalců.
Ale v této vlně ještě nepřipluly domácí kočky. Ty dorazily k evropským břehům asi o dvě století později – a teprve tehdy tak vznikla populace, která vytvořila genetický základ moderních domácích koček v Evropě.
Výsledky studie naznačují, že neexistovala jediná hlavní oblast domestikace koček, ale že svou roli sehrálo rovnou několik regionů a kultur v severní Africe. „Načasování genetických vln introdukce ze severní Afriky se shoduje s obdobím, kdy se výrazně zintenzivnil obchod v oblasti Středozemního moře. Kočky pravděpodobně cestovaly jako efektivní lovci myší na lodích převážejících obilí, ale možná také jako ceněná zvířata s náboženským a symbolickým významem,“ shrnuli vědci.
Armáda kočky potřebovala
Studie popsala i klíčovou roli, kterou hrály v rozšiřování koček legie. Když si starověká římská armáda vytvářela stanice a pevnosti v jižní a západní části Evropy, musela tam skladovat pro vojáky spoustu zásob. Takže potřebovala, aby o ně nepřišla – tedy, aby se jich nezmocnili hlodavci. A kočky se tak stávaly v tomto ohledu důležitými obránci. Svědčí o tom kočičí ostatky objevené na místech bývalých římských vojenských táborů.
Nejstarší domácí kočka v Evropě identifikovaná v této studii – geneticky podobná dnešním domácím kočkám – pochází z období mezi lety 50 př. n. l. a 80 n. l. z rakouského města Mautern, kde se nacházela římská pevnost u Dunaje.
