Kočky jsou občas považovány za bezcitné, jen napůl domestikované a vůči lidem vypočítavé. Podle nové studie, která vychází z rozhovorů vědců se stovkami majitelů těchto zvířat, to ale neodpovídá realitě. Z výzkumu kočky vycházejí jako citliví a „empatičtí“ tvorové schopní cítit smutek.
Kočky cítí smutek za mrtvé, naznačuje studie
Studie vyšla v odborném časopise Applied Animal Behavior Science. Její autoři v ní získali odpovědi více než čtyř stovek majitelů koček, kteří někdy v minulosti, když už kočku vlastnili, přišli o jiného domácího mazlíčka. Vědce zajímalo, jestli se kočkám po této smrti nějak změnilo chování, a to krátkodobě, i dlouhodobě. Autoři připouštějí, že metoda není ani zdaleka dokonalá; pochopitelně ji ovlivňují lidské emoce majitelů. Existuje tu tedy možnost, že lidé přenášeli vlastní smutek ze ztráty zvířete na kočku – některá data získaná ze studie tuto interpretaci naznačují.
Ale nic lepšího není k dispozici – experiment, kde by přírodovědci zabíjeli stovky psů a koček, není z etického hlediska dost dobře představitelný. Takže si biologové musejí vystačit s tím, co mají.
Podle výsledků, které vědci porovnávali se staršími výzkumy, jež sledovaly za podobných okolností jiné druhy zvířat, může u koček docházet k projevům „truchlení“. Tedy jejich změny chování byly značně podobné tomu, co dříve jiní vědci viděli u psů, jimž zemřelo nějaké blízké zvíře.
Mezi tyto projevy patří nejčastěji poruchy spánku a příjmu potravy, ale také sociální poruchy – kočky pak výrazně více (nebo méně) vyhledávaly lidskou pozornost. Vědci se ale setkali i s tím, kdy kočky hledaly své ztracené zvířecí „přátele“, a to občas i značně nutkavě. Autoři práce dokonce našli i jednu přímou úměru: čím déle kočky žily se svým ztraceným společníkem nebo čím pozitivnější byl jejich vzájemný vztah, tím více se u nich projevovaly známky smutku. Přibližně dvě třetiny koček v této studii žily dohromady s jinými kočkami, ale jedna třetina žila se psy.
Autoři neříkají, že kočičí truchlení je nyní jasně popsaný a doložený fenomén. Jde teprve o druhý výzkum, který se tématu věnoval, takže poznání tohoto jevu je teprve v začátcích. Vědci by ale rádi v jeho výzkumu chtěli pokračovat, už jen proto, že kočky se stále častěji stávají domácími mazlíčky.
Zvířata a cit k zemřelým
Vědci už dávno nepokládají zvířata za neschopná podobné empatie, jakou má člověk. Biologové popsali stovky případů, kdy zvířata truchlila nad svými mrtvými; ví se o tom u delfínů, slonů, a zejména u primátů.
Velmi dojemný případ popsal nedávno zesnulý primatolog Frans de Waal. V zoo, kde pracoval, zemřela dominantní šimpanzí samice přezdívaná Máma, vědci nechali její tělo ve spací kleci s otevřenými dveřmi a tím nabídli celé kolonii lidoopů možnost podívat se na ně a dotknout se ho. Vědci přitom vše natáčeli. „Na videu vidíme, že samice projevovaly větší zájem než samci. Samci do těla většinou párkrát udeřili a tahali ho po zemi. Takové hrubé zacházení se může zdát nevhodné, nebylo nám ale neznámé: nejspíše se tak pokoušeli mrtvolu probudit,“ popisuje de Waal v knize Mámino poslední objetí.
„Samice se chovaly podobně,“ pokračuje vědec. „Zvedaly a pouštěly Máminu paži nebo nohu, nebo se jí dívaly do úst a ujišťovaly se, že nedýchá. Když ale jedna ze samic chtěla tělo popotáhnout, dostala ostře vynadáno od Geishy, Máminy adoptivní dcery. Na rozdíl od ostatních se Geisha nikdy neodešla najíst nebo bavit s ostatními a zůstávala neustále u těla. Chovala se jako my lidé na stráži u mrtvého.“
