Na rakovinu žaludku zemřel 14. března jeden z nejslavnějších vědců světa, primatolog Frans de Waal. Expert na život šimpanzů a bonobů byl roku 2007 vyhlášený časopisem Times za jednoho ze sta nejvlivnějších lidí na světě. Kromě vědecké kariéry se stal také respektovaným a úspěšným spisovatelem – jeho knihy se staly světovými bestsellery. De Waalovi bylo 75 let.
Zemřel Frans de Waal. Přírodovědec, který nás naučil, že zvířata umí závidět i cítit žal
Jeho největším úspěchem a současně posláním se stalo jeho rozbití představy, co znamená být zvířetem – a co člověkem. Celé roky se pokoušel ukázat, jak tenká a rozmazaná je hranice, která mezi námi a našimi nejbližšími příbuznými vede. Sám to přirovnával k nerozlišitelnosti toho, kde začíná oranžová a končí červená. „Jedna věc, kterou jsem ve své kariéře viděl často, jsou tvrzení o lidské jedinečnosti. Vždycky přeceňujeme složitost toho, co děláme. Tak by se dala shrnout moje kariéra: Přiblížil jsem opice lidem, ale také jsem lidi trochu srazil k zemi,“ uvedl roku 2014.
Vlivný, skromný, vtipný muž, který lámal tabu
„Je těžké shrnout obrovský vliv Franse de Waala, a to jak v celosvětovém měřítku, tak i zde na Emory,“ uvela Lynne Nygaardová, vedoucí katedry psychologie na Emory, kde původem nizozemský vědec působil. „Byl to mimořádně hluboký myslitel, který dokázal myslet velmi široce a přicházel s poznatky, jež se prolínaly napříč obory. Byl vždycky připravený zapojit se do intelektuální diskuse.“
Kromě toho, že byl světově uznávaným vědcem, oblíbeným učitelem a skvělým propagátorem vědy „byl Frans také nesmírně vtipný,“ doplnila Nygaardová.
„Měsíc před dovršením máminých devětapadesátých narozenin a dva měsíce před osmdesátinami Jana van Hoofa proběhlo dojemné setkání těchto dvou starých hominidů. Máma, vychrtlá a blízko smrti, patřila mezi nejstarší šimpanze světa žijící v zoologické zahradě. Jan, jehož bílé vlasy kontrastovaly s jasně červenou pláštěnkou, je profesor biologie, který mi před lety vedl dizertaci. Znali se přes čtyřicet let.
Máma, schoulená v embryonální poloze ve svém hnízdě ze slámy, ani nevzhlédne, když se Jan, který odvážně vlezl do její spací klece, přiblíží s několika přátelskými frknutími. My, co pracujeme s lidoopy, často napodobujeme jejich typické zvuky a gesta: tlumené zabručení je uklidňující. Když se Máma konečně probudí ze spánku, chvilku jí trvá pochopit, co se děje. Pak ale vyjadřuje nekonečnou radost, že vidí tak zblízka živého Jana. Na obličeji se jí objeví extatický úsměv, daleko širší, než mívají lidé.
Rty šimpanzů jsou neuvěřitelně ohebné a mohou se ohrnout naruby, takže vidíme nejen Máminy zuby a dásně, ale i vnitřní stranu rtů. Polovinou obličeje se výrazně usmívá a zároveň piští – tichý, vysoký zvuk vydávaný během silnějších citových prožitků. Její současné pocity jsou bezesporu pozitivní, protože se natáhne po Janově hlavě, když se muž skloní. Něžně ho hladí po vlasech, potom mu ovine dlouhou paži kolem krku a přitáhne si ho blíž. Během objetí její prsty rytmicky poklepávají na jeho zátylek a krk, což je utěšující gesto, které šimpanzi též používají, aby uklidnili poplakávající miminko.
Typická Máma: jistě cítila Janovy obavy z vniknutí na její teritorium a dávala mu najevo, aby se nestrachoval. Byla ráda, že ho vidí!“
De Waal se nebál prolomit ta největší a nejvážnější tabu, jež byla v přírodních vědách. Vznikla už s Charlesem Darwinem, jenž se jich opatrně a velmi uctivě dotkl – ale pak je opustil. Týkala se přitom těch vůbec nejvážnějších otázek, jež v jednadvacátém století znovu nabývají na důležitosti, hlavně díky příchodu umělých inteligencí: „Co je to mysl a vědomí? A liší se u lidí a zvířat?“ Věda se tímto tématem víc než sto let vlastně nezabývala, protože to vypadalo příliš antropomorfně – jako by lidé přenášeli své představy o vlastní mysli na „němé tváře“. A chyběly jim důkazy získané z experimentů a pozorování, takže se tento fenomén ani pořádně studovat nedal.
V polovině sedmdesátých let dvacátého století těmto myšlenkám na špehýrku pootevřel dveře neurovědec Donald Griffin – a Frans de Waal je pak svým dřevákem doširoka rozkopl. Napsal stovky studií, ve kterých na základě tisícovek hodin detailního pozorování srovnával chování primátů a lidí. Zajímala ho ta nejsložitější témata – řešení konfliktů, usmiřování, spolupráce, empatie, spravedlnost, morálka nebo kultura. A dokazoval v nich, že kořeny našeho lidského chování, jež považujeme za znak naší civilizace, pocházejí od našich zvířecích předků.
„Byl nesmírně plodným spisovatelem a editorem a jeho články pro významné časopisy a noviny a 16 populárních knih, které byly přeloženy do 20 jazyků, měly vliv daleko za hranice akademické obce. Byl nadaným řečníkem, který do svých četných veřejných přednášek o svém výzkumu – obvykle zaplněných do posledního místa – vnášel humor. Jeho přednášky na TED Talks byly zhlédnuty milionkrát,“ uvádí Emory University.
Opičí závist
„Frans byl fantastický mentor, svým studentům opravdu věřil,“ uvedla Sarah Brosnanová, která u něj získala doktorát a nyní je úspěšnou profesorkou psychologie na Georgijské státní univerzitě, kde zkoumá evoluci spolupráce, rozhodování a ekonomického chování primátů. Jeho studenti jako právě Sarah Brosnanová dokázali jeho myšlenky a úvahy přenést do mnoha různých oborů, jako třeba psychologie, antropologie, ale také teorie mysli anebo dokonce ekonomie.
Brosnanová začínala s de Waalem výzkum, který proměnil náhodu ve výzkum ekonomického myšlení u primátů. Celé to začalo, když pomáhala krmit opice malpy kapucínské. Většinu buráků sežral dominantní samec Ozzie – Sarah se ho pokusila zahnat, aby se dostalo i na ostatní. Jenže Ozzie zareagoval nečekaně: donesl jí pomeranč a nabídl jí ho výměnou za arašídy. Přitom pomeranče jsou oblíbenější než arašídy – udělal to snad proto, že všechny ostatní opice v ten moment chtěly oříšky a on jim záviděl? A jsou tedy opice schopné takové emoce, jako závist? Vyprovokovalo to další výzkum, jehož výsledky se staly dnešními slovy „virálními“.
V této studii umístili de Waal a Brosnanová dvě malpy vedle sebe. Vědec je požádal, aby splnili nějaký úkol, a pokud se jim to podařilo, dal jim pamlsek. Háček byl v tom, že jedna opice byla vždy odměněna kouskem okurky, zatímco druhá někdy dostala kousek okurky a někdy hroznové víno – což je u kapucínů oblíbená pochoutka. Video, které de Waal natočil při jednom z experimentů, se stalo mediální senzací:
Opice, která dostala jenom okurku, vypadala naprosto spokojená. Ale to trvalo jenom do okamžiku, kdy si všimla, že ta druhá dostala lepší odměnu – hroznové víno. Pak se její chování dramaticky změnilo: když dostala další okurky, vztekle jimi házela po nebohé vědkyni, zuřivě bušila do skla výběhu a projevovala emoci, která by se dala popsat jako amok. „Tohle video spoustu lidí opravdu zasáhlo,“ říká Brosnanová. „Kdo se někdy necítil jako ta opice, která dostává pořád jenom okurky? Náš výzkum ukázal něco o evoluci smyslu pro lidskou spravedlnost.“
Nebylo to jediné video, kterým de Waal oslovil miliony lidí. Byl totiž průkopníkem videozáznamů experimentů v laboratořích – v dobách, kdy to ještě ani zdaleka nebylo běžné. Tím vůbec nejslavnějším bylo loučení umírající šimpanzí samice přezdívané Máma s jejím lidským ošetřovatelem, stařičkým profesorem Janem van Hoofem, u které dělal de Waal svůj doktorát. Originál má na YouTube 13 milionů přehrání, jeho kopie a klony další desítky milionů:
Nečekaně lidské emoce u zvířat
Franciscus Bernardus Maria „Frans“ de Waal se narodil v roce 1948 v nizozemském s'Hertogenboschi, kde vystudoval zoologii a etologii na třech univerzitách – v Nijmegenu, Groningenu a Utrechtu. V roce 1977 získal doktorát z biologie na univerzitě v Utrechtu, kde byl jeho školitelem Jan van Hooff, nizozemský biolog proslulý výzkumem primátů.
V rámci své disertační práce začal de Waal pracovat s kolonií šimpanzů v zoologické zahradě v nizozemském Arnhemu. Tato práce vedla k jeho prvnímu významnému objevu: šimpanzi se po rvačkách usmiřují. „Zjistil jsem to, když jsem viděl, jak se protivníci po rvačkách scházejí, líbají a objímají,“ řekl později de Waal. „Nikdy jsem o tom neměl problém zaujmout nebo přesvědčit primatology, ale ostatní vědci byli často skeptičtí. Znamenalo to provádět experimenty a sbírat data, abych je přesvědčil.“
A právě tehdy přinesl do vědy dodnes kontroverzní, ale již většinou respektovanou změnu: chování nazval usmířením, tedy termínem, jenž byl vyhrazený lidem, nikoliv „pouhým zvířatům“. A ani později se nebál chování zvířat označovat pojmy z lidské kultury, právě proto, aby ukázal, jak mnoho podobností mezi námi lidmi a dalšími primáty existuje.
Konkrétně chování šimpanzů spojené s usmiřováním popsal v knize Šimpanzí politika, v níž srovnává domlouvání a intrikaření šimpanzů zapojených do mocenských bojů s lidskými politiky.
De Waal byl v roce 2010 jmenován rytířem Řádu nizozemského lva a v roce 2008 byl zvolen členem Americké akademie umění a věd a v roce 2004 Národní akademie věd. Mezi jeho četná ocenění patří Cena E. O. Wilsona za literární vědeckou tvorbu (2020), Cena Galileo (2014), Ig Nobelova cena (2012), ocenění časopisu Discover „47 největších vědeckých mozků všech dob“ (2011), ocenění časopisu Time „100 nejvlivnějších lidí světa“ (2007), cena Americké psychologické nadace Arthura W. Staatse (2005) a knižní cena Los Angeles Times za knihu „Peacemaking Among Primates“ (1989).
Česky vyšly jeho knihy Dobráci od přírody a Mámino poslední objetí a v polovině dubna vyjdou Odlišní. Podle vydavatele této knihy měl de Waal v plánu přijet ji do Česka představit.
