Šest evropských států podepsalo 18. dubna 1951 smlouvu o založení Evropského společenství uhlí a oceli. Projekt, který měl původně sloužit zejména k urovnání poválečných vztahů mezi Německem a Francií, tak položil základy pro vznik Evropského společenství a později i Unie.
Ze snahy o zlepšení vztahů s Německem vznikl ve Francii před 70 lety základní kámen pro EU
V roce 1950 tehdejší francouzský ministr zahraničí Robert Schuman začal usilovat o sblížení své země s poraženým Německem. Vycházel z přesvědčení, že válčit může jedině ten, kdo volně nakládá se základními strategickými surovinami ve zbrojním průmyslu. Těmi byly tehdy uhlí a ocel.
Společně s francouzským ekonomem Jeanem Monnetem proto 9. května představil návrh, který měl zajistit propojení těchto průmyslových odvětví obou zemí. Smlouva je považována zároveň za základní milník vzniku Evropské unie. Tento den se proto slaví jako Den Evropy.
„Tím, že už dvacet let Francie usiluje o sjednocenou Evropu, sleduje především jeden cíl – sloužit míru. Protože Evropa nebyla sjednocená, zažili jsme válku. Evropa se nevytvoří najednou nebo podle jednoho plánu. Uskuteční se naplňováním konkrétních cílů, vytvářejíc nejprve skutečnou solidaritu. Francouzská vláda navrhuje podřídit celou francouzsko-německou výrobu uhlí a oceli společnému Vysokému úřadu, jako organizaci otevřené účasti jiných evropských zemí,“ cituje deklaraci web Europa.eu.
Robert Schuman se narodil 29. června 1886 v Lucemburku. Po první světové válce získal francouzské občanství a jeho další politická kariéra byla spojena právě s touto zemí.
V roce 1919 byl zvolen do francouzského parlamentu, kde s přestávkou během války zasedal až do roku 1958. Po druhé světové válce byl ministrem financí, premiérem, ministrem zahraničí a spravedlnosti.
Z pozice francouzského ministra zahraničí, kterou zastával v letech 1948 až 1952, prosazoval sjednocení Evropy jakožto způsobu usmíření s Německem. Spolu s francouzským ekonomem Jeanem Monnetem vypracoval takzvaný Schumanův plán, který se stal základním podkladem pro vznik Pařížské smlouvy a následně Evropského společenstí uhlí a oceli (ESUO). Představil ho 9. května roku 1950.
Schuman, jenž v letech 1958 až 1960 zastával funkci předsedy Evropského parlamentu, neusiloval jen o hospodářskou spolupráci zemí Evropy. Podporoval rovněž vytvoření společné evropské obranné politiky. Ve snaze o její prosazení však nebyl příliš úspěšný.
Zemřel 4. září 1963. Do historie se zapsal jako jeden z „otců evropské integrace“.
Robert Schuman
Na slova francouzského ministra zahraničí bezprostředně zareagoval tehdejší spolkový kancléř Konrad Adenauer, který svou politikou rovněž usiloval o usmíření Německa a Francie.
Takzvaný Schumanův plán se tak stal základním kamenem vzniku Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO). „Rozhodnutí tohoto prvního evropského výkonného orgánu, Vysokého úřadu, jsou prováděna v našich šesti zemích, jako by byly jednou,“ řekl ve svém projevu ve Štrasburku v roce 1951 Monnet.
Nabídku k členství obdrželo několik evropských zemí. O participaci měly logicky zájem státy Beneluxu, tedy Belgie, Nizozemsko a Lucembursko, neboť smlouva měla regulovat vztahy mezi jejich dvěma velkými sousedy. Itálie viděla ve členství zase možnost, podobně jako Německo, jakéhosi „návratu“ po prohrané válce.
Těchto šest zemí 18. dubna 1951 podepsalo v Paříži smlouvu o založení Evropského společenství uhlí a oceli, známého také jako Montánní unie. Úmluva předpokládala odstranění cla uvnitř společenství a sjednocení cla pro třetí země. Jako mezivládní hospodářská organizace mezi šesti státy byla založena na dobu padesáti let, přičemž fungovat začala v roce 1952. Stala se tak prvním hospodářským integračním seskupením v západní Evropě.
Projekt měl politickou podporu také ve Spojených státech. Pro ty by totiž mohla nestabilní pozice Spolkové republiky Německo znamenat celkové oslabení Západu a tím pádem i horší postavení v kontextu studené války.
Římské smlouvy předznamenaly vznik Evropského společenství
Členské země podnikly další kroky k integraci v rámci Evropy, když 25. března roku 1957 v Římě podepsaly smlouvy o Evropském hospodářském společenství (EHS) a Evropském společenství pro atomovou energii (Euratom). Ty vstoupily v platnost 1. ledna 1958.
Existovaly tak tři organizace, které byly vzájemně v zásadě nezávislé. Společný jim byl pouze Evropský parlament a soudní dvůr. Teprve 8. dubna 1965 byla v Bruselu uzavřena smlouva také o vytvoření jednotné rady a jednotné komise, tedy Evropské komise a Rady ministrů.
Poté, co byla institucionální struktura takto sjednocena, se organizace začaly nazývat Evropským společenstvím (ES) a ESUO od té doby prakticky nevystupovalo jako samostatný subjekt. Právně se ale jednalo stále o tři společenství.
Lucemburský ministr zahraničí Joseph Bech při podpisu smlouvy o Euratomu 25. března 1957
Dohoda o založení EU sahá do roku 1972
Na vytvoření Evropské unie se země stále jen šestičlenného ES dohodly už v roce 1972. Jako pojem pro evropské integrační procesy se používá od 1. listopadu 1993, kdy začala platit Maastrichtská smlouva. Podepsali ji ministři zahraničních věcí a financí v Nizozemsku 7. února 1992. Organizaci definovala jako hospodářskou, měnovou a politickou unii.
Maastricht také stanovil tři základní oblasti, v rámci kterých hodlaly členské státy do budoucna upevňovat spolupráci. Vedle hospodářské a měnové unie, které do té doby zajišťovalo Evropské společenství, šlo ještě o společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a užší spolupráci v oblasti vnitra a justice.
V té době ovšem EU neměla právní subjektivitu. Tu jí zajistila až Lisabonská smlouva, která vstoupila v platnost v prosinci 2009. Do té doby proto mezinárodní smlouvy či dohody o přidružení dalších států stále uzavírala Evropská společenství.
Podnětem k vzniku největšího jednotného trhu na světě, v němž funguje volný pohyb osob, zboží, kapitálu a služeb, byla snaha čelit v 80. letech vzrůstající konkurenci USA a Japonska.
ESUO zaniklo po padesáti letech
Představitelé Evropské unie 19. června 2002 v Lucemburku společně oslavili 50. výročí vzniku ESUO. V čele se svým tehdejším předsedou Romanem Prodim Evropská komise konstatovala, že společenství splnilo svůj hlavní cíl, tedy posílilo mír, stabilitu a usmíření v poválečné Evropě spojením dvou průmyslových odvětví, která předtím posilovala vojenské ambice evropských národů.
Ocenili také, že ESUO v 50. a 60. letech zajistilo potřebné zvýšení produkce železa a oceli ve svých členských zemích a poté se dokázalo přizpůsobit nové situaci a promyšlenou restrukturalizací a rekvalifikací tuto produkci omezilo. Úspěch nadnárodního řízení Radou ministrů za kontroly poslanců a evropské justice podle představitelů dokládalo i to, že se tento režim do té doby postupně rozšířil na další druhy zboží, a to v 15 zemích.
Na padesát let uzavřená smlouva pozbyla platnosti 23. července 2002 a společenství tak oficiálně zaniklo. „Země střední a východní Evropy se k nám velmi brzy připojí. Rozšíření je prioritou mého mandátu, je to prioritou celé Evropské komise. Jde o první skutečné mírové sjednocení kontinentu,“ prohlásil Prodi při ceremoniálu.
Zároveň nechal před budovou Evropské komise stáhnout vlajku ESUO. Místo šesti bílých hvězd na světlemodrém a černém pozadí tak na místě zavlál symbol Evropské unie.
