Přesně před 25 lety, 1. listopadu 1993, začala platit Maastrichtská smlouva. Pro integrační procesy na starém kontinentě se tak začal používat souhrnný název Evropská unie. Smlouva znamenala zásadní krok směrem k hospodářské, měnové a politické unii. Během své existence byla několikrát revidována, naposledy v roce 2009 Lisabonskou smlouvou.
Maastrichtskou smlouvu (Smlouvu o EU) podepsali ministři zahraničních věcí a financí v Nizozemsku 7. února 1992. Její ratifikaci zpozdili Dánové, kteří ji v prvním referendu v červnu 1992 odmítli. Schválili ji až v květnu 1993 poté, co dostali výjimky. Mezi nimi bylo například právo nepodílet se na společné měně ani na společné obranné politice.
V Německu měl poslední slovo až v říjnu 1993 ústavní soud, který řešil stížnosti na údajný nesoulad smlouvy s německou ústavou.
Evropská unie zatím bez právní subjektivity
Na základě smlouvy se evropské integrační snahy začaly jinak označovat. Původně existovala tři seskupení s vlastní právní subjektivitou: Evropské sdružení uhlí a oceli (ESUO), které existovalo mezi lety 1952 a 2002, Evropské společenství pro atomovou energii (EURATOM), založené v roce 1957, a v tomtéž roce vzniklé Evropské hospodářské společenství (EHS).
Slučovací smlouva, která vstoupila v platnost v roce 1967, pak sloučila orgány těchto tří organizací a zavedla zastřešující Evropská společenství (ES).
Maastricht zavedl širší pojem Evropská unie a stanovil tři základní oblasti (pilíře), v rámci kterých hodlaly členské státy do budoucna upevňovat spolupráci. Vedle hospodářské a měnové unie (dosavadní Evropská společenství) šlo ještě o společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a užší spolupráci v oblasti vnitra a justice. Zatímco první pilíř měl komunitární povahu, spadal tedy do působnosti ES, spolupráce v druhém a třetím pilíři měla pouze mezivládní formu.
Od listopadu 1993 se tak používá název Evropská unie, která ale v té době ještě neměla právní subjektivitu. Mezinárodní smlouvy či dohody o přidružení dalších států proto stále uzavírala Evropská společenství. Tento stav trval až do 1. prosince 2009, kdy začala platit Lisabonská smlouva, kterou získala právní subjektivitu i EU.
Maastrichtská smlouva také přejmenovala EHS na Evropské společenství.
Posílení europoslanců a subsidiarita
Smlouva dále mimo jiné zavedla občanství EU, zřídila nové instituce (například Evropskou centrální banku) nebo posílila pravomoci Evropského parlamentu. Evropští poslanci získali zejména pravomoc spolurozhodování při přijímání zákonů či jmenování ombudsmana.
Smlouva také zakotvila princip subsidiarity, tedy že v oblastech, které nespadají do výlučné působnosti Unie, mají být tam, kde je to nejvhodnější, zachovány rozhodovací procesy na národní úrovni.
Od Maastrichtu k Lisabonu
Smlouva o EU byla dosud třikrát pozměněna, a to smlouvami amsterdamskou, smlouvou z Nice a lisabonskou.
Amsterdamská smlouva (v platnost vstoupila v květnu 1999) rozšířila práva občanů EU (například přístup k dokumentům EU), odstranila poslední překážky pro volný pohyb osob (vstup do Unie vyžaduje přijetí Schengenských dohod) či vytvořila úřad vysokého představitele pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku.
Smlouva z Nice (únor 2003) připravila Unii na největší rozšíření v dějinách, kdy v květnu 2004 do společenství přistoupilo deset zemí včetně Česka. Smlouva především reformovala unijní instituce a rozšířila oblasti, v nichž ke schválení stačí kvalifikovaná většina, aby s více členy mohla EU lépe fungovat. Počítá ale nejvýše s 27 státy.
Lisabonská smlouva (prosinec 2009) vznikla kvůli dalšímu rozšíření EU a zefektivnění fungování. Dále proto zúžila okruh oblastí, v nichž je nutné jednomyslné hlasování. Jednomyslnost zůstala v zahraniční politice a společné obraně, daních, sociální politice, policejní spolupráci či u změn smluv EU.
Unie smlouvou získala svého prvního prezidenta a ministra zahraničí, byť se funkce oficiálně nazývají jinak (stálý předseda Evropské rady a vysoký představitel EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku).
Smlouva nahradila Euroústavu (z roku 2004), jejíž ratifikaci zmrazili v referendech Francouzi a Nizozemci. Převzala z ní značnou část, ale nemá „ústavní charakter“ a nenahradila stávající základní smlouvy Unie (jak bylo původně záměrem), nýbrž je opět jen doplnila.
Lisabonská smlouva opět posílila pravomoci Evropského parlamentu a také unijního soudu. Zakotvila princip oboustranné flexibility, tedy možnost přenášení pravomocí do Bruselu i zpět na členské země, a poprvé zmínila možnost vystoupit z EU.
