Vznikl jen jako krajní pojistka pro katastrofické případy, v posledních dnech je nejskloňovanějším právním textem. Článek 50 obsahuje v pěti odstavcích nástin postupu v případě, že by se některá členská země rozhodla Unii opustit.
Diskutovaný článek 50: Vodítko odchodu z Evropské unie
Než vznikla Lisabonská smlouva, neobsahovaly unijní dokumenty žádný formální postup pro případ, že by si některá členská země přála z bloku odejít.
Paradoxem je vznik tohoto článku – sestavil ho skotský zástupce sněmovny Lordů. Sám si prý nikdy nemyslel, že píše budoucí scénář své monarchie. Opatření bylo zamýšleno pro řešení krizových scénářů.
„Ten zmíněný článek 50 byl do Lisabonské smlouvy přidán v podstatě na poslední chvíli, snad pro případ státního převratu v nějaké z členských zemí,“ říká profesor práva Jiří Přibáň.
Samotný text není příliš dlouhý, v pěti bodech popisuje pravidla a formální kroky, kterým se má odchod členského státu řídit – mimo jiné krok oznámit Evropské radě a uzavřít s ní smlouvu o podmínkách vystoupení. Stanovuje i předpokládanou lhůtu dvou let, kdy musí země vystoupit. Pokud se na tom však obě strany shodnou, může celá procedura trvat i déle.
Pokud se dohodu o mechanismu vystoupení nepodaří dojednat dva roky poté, co země aktivuje článek 50, její členství v EU končí automaticky.
Definitivní odchod země má podle článku stvrdit kvalifikovaná většina, tedy 72 procent zbylých 27 států – a zároveň musí reprezentovat alespoň 65 procent unijních obyvatel. Zelenou musí odcházející země dostat také od Evropského parlamentu.
Poslední bod informuje o možnosti státu žádat znovu o vstup do EU, a to podle pravidel pro jakéhokoliv jiného uchazeče.
Samotnou dohodu o vystoupení členské státy „zbytkové EU“ ratifikovat nemusí. Důsledkem dohody o odchodu bude přinejmenším praktická změna základních unijních smluv - byť třeba jen článku 52, kde je seznam států, kterých se smlouvy týkají. Takové změny už ratifikaci podléhají.