Evropskou unii rozhádala smlouva s nenápadným názvem Dublin IV. Jako sporný se jeví především princip přerozdělování azylantů. Podle návrhu by se měli automaticky přesouvat z členských států zavalených žádostmi o azyl do těch, kde jsou kapacity na jejich vyřizování volnější. Ty však o ničem takovém nechtějí ani slyšet. Najít cestu ven ze zablokované situace se v úterý ministrům vnitra členských zemí EU nepodařilo.
Dublin IV se objevil jako reakce Evropské komise na situaci z podzimu 2015, kdy do Řecka přišly v krátké době statisíce lidí prchajících před válkou nebo diktaturou. Tamní azylový systém nebyl na takový nápor připraven, a proto zkolaboval. Davy lidí se vydaly pěšky po Evropě a situace se vymkla kontrole.
Podle tehdy i dnes platných unijních pravidel známých jako Dublin III (třetí verze dohod podepsaných v irském Dublinu v roce 1990) měly všechny členské státy vracet žadatele zpátky do Řecka. To mělo jejich žádosti vyřizovat, protože jeho hranice překročili při vstupu do EU jako první.
Odvoz stovek tisíc lidí do kolabujícího Řecka by však hrozil humanitární katastrofou. Německá vláda se proto rozhodla porušit platná pravidla a přijmout lidi, kteří byli na cestě balkánskými a středoevropskými zeměmi.
Takhle to dál nejde. Ale jak jinak?
Evropská komise ve snaze krizovou situaci řešit přišla se dvěma návrhy. Akutní krizi měl vyřešit jednorázový přesun 160 tisíc azylantů z Řecka a Itálie do dalších zemí EU. Dlouhodobé zlepšení schopnosti Unie reagovat na silné migrační proudy pak měla přinést reforma systému Dublin III, který se ukázal jako nefunkční v době krize. V květnu 2016 přišla proto s návrhem nazvaným Dublin IV.
Hlavní novinkou je zavedení pojmu „nepřiměřený počet žádostí o azyl“. Předpokládá, že pokud se v nějaké členské zemi sejde nepřiměřeně mnoho žadatelů vzhledem k její rozloze a ekonomické síle, automaticky se začnou přemisťovat do ostatních členských států v takovém počtu, aby se množství žádostí v postižené členské zemi vrátilo na přiměřenou úroveň.
Odpor proti přemisťování zabil celou reformu
Systém automatického přemisťování azylantů obsažený v Dublinu IV vyděsil především vlády středoevropských zemí, které se proti němu ostře postavily. Odmítají se podřídit povinnosti automaticky přijímat běžence v době krize, a fakticky se tak vzdát pravomoci kontrolovat příchod cizinců do vlastní země. Tvrdí, že je třeba soustředit se hlavně na to, aby lidé do Itálie nebo Řecka vůbec nepřicházeli.
To se však i přes posílení dohledu nad Středomořím nedaří a především do Itálie stále připlouvají migranti toužící po bezpečném a materiálně zajištěném životě v Evropě. Je jich sice mnohem méně než v krizovém roce 2015, Itálie je však branou do Evropy dlouhodobě a příchozí se v ní hromadí. Nová italská vláda považuje tuto situaci za velmi problematickou a silně tlačí na její urychlené řešení.
Reforma azylového systému je tak zablokovaná. Státy, které jsou plné uprchlíků, ji požadují. Naopak státy, kde je uprchlíků málo, ji odmítají. Pod stůl tím padají i další návrhy Dublinu IV.
Ty řeší hlavně jasnější právní povinnosti žadatelů o azyl. Především zavádí povinnost zůstat v členském státě odpovědném za jejich žádost a zeměpisná omezení poskytování hmotných dávek v případě přijetí. Počítá také s přiměřenými důsledky pro žadatele při neplnění podmínek.
Update dublinského systému zavádí také větší záruky pro nezletilé bez doprovodu a rozšiřuje definici rodinných příslušníků. Cílem této části reformy je umožnit hladší spojování rodin uprchlíků.
Ministři EU se na reformě azylů neshodli
„Mám pochybnosti, že se dnes dostaneme ke kompromisu. Určitě bude do Velikonoc. Akorát nevím, kterého roku,“ poznamenal na úvod úterní ministerské schůzky matador vyjednávání, lucemburský ministr vnitra Jean Asselborn. Shrnul tak pocit marnosti, který azylovou reformu čím dál častěji provází.
Přesto o úterním jednání vyjádřil pozitivní slova komisař pro vnitro Dimitris Avramopulos. Výsledek prý totiž umožní premiérům přijmout „odvážné rozhodnutí“. „Nesmíme zapomenout, že předchozí reforma (azylových pravidel EU) trvala osm let. Teď jsme rozhodnuti zvládnout to rychleji,“ podotkl Avramopulos. Upozornil, že situace na migračních trasách ve Středomoří je dál „křehká“, i když tlak je nyní výrazně menší než před dvěma lety.
Panuje podle něj shoda, že reforma je potřeba. Komisař ale před novináři odmítl pohled některých členských zemí, že pokud k ní rychle nedojde, skončí jednostrannými rozhodnutími zemí o obnovení hraničních kontrol poměrně rychle i volný pohyb osob uvnitř Unie.
„Migrace je tím základním třecím kamenem, na kterém se země nejsou schopny dohodnout,“ uvedl zpravodaj ČT Lukáš Dolanský, který jednání sledoval přímo v Lucemburku. Český ministr vnitra v demisi Lubomír Metnar (nestr. za ANO) novinářům řekl, že počet zemí, které mohou přijetí pro ně nepřijatelné reformy zablokovat, se zvyšuje.
„Nejsme osamoceni jako před lety, že sami bojujeme proti kvótám a povinnému automatismu,“ uvedl. Nevyloučil, že by po volbách do europarlamentu v roce 2019 nynější návrh mohl úplně spadnout pod stůl.
Dalším pokusem vyřešit otázku migrace bude summit EU v červnu. Šéfové států a vlád osmadvacítky tam nejspíš budou chtít, aby se věc pokusila uzavřít nastupují předsednická země po Bulharsku, tedy Rakousko.
Rakouská vláda Sebastiana Kurze je vůči kvótám také skeptická a její postoj v pohledu na migraci se v mnoha ohledech blíží pozici středoevropských států ze skupiny V4, připomněl informovaný rakouský diplomat. Platí však podle něj také, že předsednická země musí hrát ve vyjednáváních členských zemí roli „rozhodčího“ a neprosazovat své vlastní postoje na úkor jiných pohledů.
