Akce íránských studentů, kteří na přelomu 70. a 80. let v Teheránu 444 dní zadržovali rukojmí z amerického velvyslanectví, aby tak podpořili islámskou revoluci, vedla k přerušení diplomatických vztahů mezi USA a novým islámským režimem ajatolláha Chomejního. Všech 52 rukojmí bylo nakonec 20. ledna 1981 propuštěno, dopady krize jsou však na vzájemných vztazích obou zemí patrné dodnes.
Psal se rok 1979. V Íránu byl revoluční. Nejdříve moc ve státě převzalo islámské duchovenstvo v čele s imámem Chomejním a v dubnu pak vyhlásilo islámskou republiku.
Nejkontroverznější události začaly 4. listopadu 1979. Rozbouřený dav lidí tehdy přepadl pro ten den veřejnosti uzavřený komplex americké ambasády v Teheránu, kde zajal přes 60 tamních pracovníků jako rukojmí. Za jejich propuštění požadoval vydání bývalého panovníka, šáha Rezy Pahlavího, do Íránu, sebekritiku USA za jejich politiku vůči Teheránu v minulosti a závazek, že se Spojené státy nebudou v budoucnosti vměšovat do íránských záležitostí.
Započala tak série sporů a odvet mezi Íránem a Spojenými státy, která trvá prakticky dodnes. Důvody jejího vzniku ale spočívají v událostech o více než 25 let starších než ty na ambasádě.
Dosadíme svého člověka
Pro Íránce započala desetiletí trvající válečné spory americká strana. Poté co tehdejší íránský šáh jmenoval v roce 1951 do čela vlády Muhammada Mosaddeka, začala přeměna státu, kterou podporovala většina íránské veřejnosti. Mimo jiné také obnovil kontrolu nad tamními nalezišti ropy, což nesla nelibě především Velká Británie a Spojené státy, které byly na dodávkách z Blízkého východu závislé.
Američané pak po dvou letech dospěli k tomu, že nařídili puč, který řídila zpravodajská služba CIA. Při něm byl premiér Muhammad Mosaddek svržen a dosazen proamerický šáh Muhammad Rezá Pahlaví. Logicky to vedlo k postupnému nárůstu protiamerických nálad. Za vlády proamerického šáha mimo jiné také Spojené státy pomohly založit íránský jaderný program.
Ale zpět do roku 1979. Čerstvě ustavená Íránská islámská republika obviňuje vládu amerického prezidenta Jimmyho Cartera z toho, že se pokouší dostat zpět k moci nedávno svrženého šáha, který tvrdě potíral šíření levicových tendencí a později jakoukoliv politickou či duchovní opozici.
Prchající šáh našel útočiště v USA a americká vláda v říjnu svému bývalému spojenci umožnila, aby podstoupil léčbu rakoviny na jejich území.
„V očích mnoha Íránců se tak podílely na represáliích proti nim samotným, které šáhovy tajné služby a později ozbrojené síly skutečně prováděly. Útok na ambasádu byl tak útokem dokonávajícím revoluci, útokem na velkého satana, který držel u moci tyrana. Aspoň takto to velká část íránské společnosti i nový režim vnímaly,“ vysvětluje odborník na Írán Josef Kraus z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.
Údajné doupě špionů
Po obsazení americké ambasády skupinou radikálních studentů předních univerzit schválil jejich počínání v rozhlase i vůdce islámské revoluce ajatolláh Chomejní. V témže vysílání označil americké velvyslanectví za doupě špionů.
Z pohledu mezinárodních vztahů šlo o zásadní událost. Jednalo se o zcela otevřený útok na území jiného státu, kterým je ambasáda, čímž bylo porušeno mezinárodní právo. „Přestože oficiálně Írán tvrdil, že ambasádu napadli takzvaní revoluční studenti a on s tím jako státní autorita nemá nic společného, minimálně nic neudělal, aby útoku zabránil či vyřešil následky,“ říká Kraus.
Podle něj byl celý incident nečekaný. „V té době útoky na ambasády nebyly tak běžné a Spojené státy do té doby měly s Íránem více než přátelský vztah, v podstatě až na úrovni spojenectví. To se ovšem zcela obrátilo islámskou revolucí, kdy se z Íránu, i kvůli tomuto incidentu, stal z amerického spojence v regionu jeho přímý rival až nepřítel,“ rozvádí Kraus.
Sedmnáctého listopadu bylo rozhodnuto, že na svobodu budou propuštěny ženy, Afroameričané a ti, kdo neměli americké občanství. Poté, co byl kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu propuštěn později ještě jeden muž, ustálil se počet zadržovaných rukojmí na 52 osobách.
Jejich vysvobození se stalo prioritou Carterovy vlády. Vojenská akce se zpočátku zdála Bílému domu jako příliš riskantní počin. Washingtonu tak nezbývalo než zvýšit tlak na íránský režim prostřednictvím hospodářských sankcí.
Hned v listopadu vydal Carter zákaz dovážet íránskou ropu a nechal zablokovat konta íránské vlády v amerických bankách, 7. dubna 1980 pak USA přerušily diplomatické styky s Íránem a vyhlásily zákaz vývozu amerického zboží do země s výjimkou potravin a léků.
Bezvýchodné pokusy americké diplomacie přimět íránskou vládu jednat o vydání rukojmí ale frustrovaly obyčejné Američany, kteří čím dál otevřeněji volali po razantním zákroku své vlády.
Američané se tedy rozhodli osvobodit zajaté leteckým výsadkem v dubnu 1980. Byli ale neúspěšní. Navíc při akci zahynulo osm amerických vojáků.
Alžírsko prostředníkem
Teprve v lednu 1981, po amerických prezidentských volbách, v nichž prezident Carter doplatil i na přetrvávající nevyjasněnou situaci kolem zajatců v Teheránu, úspěšně zprostředkovalo propuštění všech rukojmí Alžírsko. To tehdy v Íránu zastupovalo diplomatické zájmy USA.
V takzvaných Alžírských dohodách, uzavřených 19. ledna 1981, USA mimo jiné souhlasily s tím, že se nebudou vměšovat do íránských záležitostí.
Všech 52 rukojmí tedy bylo nakonec propuštěno. Stalo se to 20. ledna 1981, v den inaugurace nového amerického prezidenta Ronalda Reagana, po 444 dnech jejich zajetí.
Výměnou za to musely Spojené státy například uvolnit íránská konta. Přes Alžírsko odletěli zajatci do americké vojenské nemocnice ve Wiesbadenu, kde je slavnostně přivítal už bývalý prezident Carter, který tolik usiloval o jejich propuštění. Do domoviny se vrátili 25. ledna.
„V kontextu dnešní doby, kdy se teroristické organizace předhánějí v tom, aby natočily videa poprav zahraničních pracovníků či diplomatických sborů, by se to snad dalo brát jako malý zázrak,“ reaguje politolog Kraus. V tehdejším kontextu, kdy do události byly zapleteny íránské státní struktury, to ale podle něj trvalo mnohem déle, než všichni očekávali.
„Ano, spekulovalo se i nad tou variantou, že by mohli být zadržení Američané popraveni za špionáž nebo jiné skutky. To by se ale téměř rovnalo vyhlášení války Spojeným státům. Něco takového si nový revoluční režim, který tou dobou nebyl zdaleka tak stabilní, nemohl dovolit,“ dovysvětluje Kraus.
Ambasáda, kterou proslavil film Argo
Incident dlouhodobě rezonuje v americké společnosti. Ostatně herec a režisér Ben Affleck si před několika lety vybral ke zpracování jeden specifický aspekt.
Ve filmu Argo mapoval události, během kterých se s pomocí kanadských diplomatů podařilo zachránit šest rukojmí. Několik lidí z ambasády se totiž oddělilo od hlavní skupiny a ukrývalo se právě v domě kanadského velvyslance. Affleckovo režijní dílo dostalo i ocenění Americké filmové akademie za nejlepší snímek roku 2012.
Argo vzniklo na základě knihy bývalého pracovníka americké CIA Tonyho Mendeze, jenž údajně byl ústřední postavou celé záchrany. V rámci zástěrky se vydával za amerického producenta, který připravuje nový film, pracovníkům ambasády vytvořil falešné kanadské identity a tvrdil o nich, že v Íránu hledají lokace pro natáčení.
Snímek je ale nutné brát s rezervou, částečně totiž zkresluje reálie Blízkého východu a obyvatele Íránu vykresluje v poněkud horším světle. „Největší křivdu mohli po zhlédnutí filmu pociťovat Kanaďané, jejichž diplomaté hráli v osvobození těchto rukojmí klíčovou roli, avšak ve filmu je neúměrně zveličována role CIA,“ říká odborník na Blízký východ Marek Čejka z Ústavu teritoriálních studií na Mendelově univerzitě v Brně.
Vztahy mezi USA a Íránem
„O íránském režimu si můžeme myslet, co chceme, ale pokud zauvažujeme i nad tím, jakým jiným tvrdým režimům a bezskrupulózním politikům na Blízkém východě napětí s Íránem prospívá, tak je z hlediska americké reálné politiky snaha o vyvažování mezi Íránem a jeho soupeři prospěšná pro stabilizaci regionu,“ pokračuje Čejka.
Od událostí na ambasádě jsou tedy vzájemné vztahy mezi Spojenými státy a Íránem více než napjaté. Dokazují to i různorodé incidenty. V listopadu 1986 za Reaganovy vlády vyšlo najevo, že americká vláda tajně prodala Íránu zbraně výměnou za dohodu, že Teherán zprostředkuje propuštění amerických rukojmí držených v Libanonu.
Za irácko-íránské války pak americký křižník sestřelil v Perském zálivu íránský civilní airbus, v jeho troskách zahynulo všech 290 cestujících a osm členů posádky. USA to označily za omyl, Írán za vraždu.
V březnu 2000 pak ale dosluhující americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová přiznala, že v určitých věcech vůči Íránu Spojené státy chybovaly. Mimo jiné označila za neúspěch převrat, který v roce 1953 v Íránu zorganizovala americká CIA, a vyjádřila politování nad podporou, již USA poskytovaly Iráku za války proti Íránu v letech 1980 až 1988.
Vzájemné vztahy ale opět ochladly po nástupu prezidenta George W. Bushe. Ten krátce po převzetí moci označil Írán za nebezpečný stát, který se snaží získat zbraně hromadného ničení a vyváží terorismus. Zařadil ho také do osy zla spolu s Irákem a Severní Koreou.
V prosinci 2006 pak Rada bezpečnosti OSN schválila rezoluci, která uvalila sankce na Írán kvůli jeho neochotě zastavit svůj jaderný program a která především zakazuje Teheránu obchodování s jadernými materiály a balistickými střelami.
Při nástupu do úřadu prezident Barack Obama označil Írán za skutečnou hrozbu pro americkou bezpečnost. Přesto ale dle svých slov hodlal usilovat o zahájení dialogu s Teheránem. To se povedlo v jeho druhém volebním období, kdy v roce 2015 podepsal s Íránem mezinárodní jadernou dohodu.
Součástí dohody byly mimo Spojených států také Čína, Rusko, Německo, Francie a Británie. Írán se v dokumentu zavázal pozastavit svůj jaderný program výměnou za zmírnění protiíránských sankcí. Díky dohodě se zahraničním firmám otevřel přístup na osmdesátimilionový íránský trh.
Diplomacii mezi USA a Íránem ale nepřálo prezidentství Donalda Trumpa. Jeho vláda v roce 2018 od jaderné dohody odstoupila a zavedla vůči Íránu sankce, které mají tvrdý dopad na jeho ekonomiku. Vztahy se pak ještě více vyhrotily poté, co loni v lednu Spojené státy zabily v Bagdádu útokem z dronu íránského generála Kásima Solejmáního.
„Obecně lze říci, že vede-li Spojené státy demokratická administrativa, jsou Američané více nakloněni dialogu s Íránem. To prokázal Barack Obama, který spoluvytvořil jadernou dohodu, která byla historická,“ hodnotí odborník na Írán Kraus.
Když je ale v čele USA republikán, pak se vztahy mezi oběma zeměmi horší. „Co nám nachystá administrativa Joea Bidena, to v tuto chvíli přesně nevíme. Ale lze jistě očekávat větší ochotu Američanů se s Íránem opět na něčem domluvit. Naopak konfrontační přístup typický pro republikánské administrativy se zdá velice nepravděpodobný,“ říká Kraus.
Írán jako turistická destinace
Z předchozích řádků by se mohlo zdát, že je Írán velice nebezpečnou zemí, není tomu ale nutně tak. „Do Íránu se jezdí na poznávací zájezdy i za individuální turistikou už celá léta. Zkušenosti moje i řady dalších lidí při cestování po této zemi byly vesměs pozitivní, takřka všichni, kdo tam byli, pocítili pohostinnost a vstřícnost prostých Íránců,“ popisuje politolog Čejka, který na Blízký východ pravidelně jezdí.
Naprostá většina turistů se v Íránu podle něj navíc příliš nezajímá o politické reálie, ale hlavně o památky a kulturu, takže se nemusí obávat. Ne všechny části země jsou ale stejně bezpečné.
„Obecně vám stejně vždy největší nebezpečí bude hrozit od divokých íránských řidičů a motocyklistů. A s trochou nadsázky ruku na srdce, kdybychom měli státy posuzovat podle jejich politiků a mediálního obrazu, asi by už ani k nám v budoucnu příliš mnoho turistů nezavítalo,“ myslí si Čejka.
I podle Krause, který se mimo jiné zaměřuje na bezpečnost, je Írán jeden z nejbezpečnějších států v celém regionu. To je do značné míry způsobeno silnou pozicí bezpečnostních složek v rámci politického systému a společnosti obecně.
„Jednoduše řečeno, je to policejní stát. To může být pro leckoho místního pochopitelně nepříjemné a omezující, ale jako turista si můžete užívat perfektně bezpečnou zemi. Vždy je třeba odlišovat lidi a vládu, společnost a stát, mezinárodní politiku a lokální situaci,“ uzavírá Kraus.
