Íránci v Teheránu od listopadu 1979 zadržovali 60 rukojmích z amerického velvyslanectví. Pokus Američanů osvobodit je leteckým výsadkem v noci ze 24. na 25. dubna 1980 neuspěl, zahynulo při něm osm amerických vojáků. Rukojmí byli nakonec propuštěni po 444 dnech v zajetí na oplátku za uvolnění íránských kont a další ústupky.
Rozbouřený a protiamericky naladěný dav stoupenců islámské revoluce a ajatolláha Chomejního přepadl 4. listopadu 1979 komplex americké ambasády v Teheránu, kde zajal přes šedesát tamních pracovníků jako rukojmí. Za jejich propuštění požadoval vydání bývalého panovníka šáha Rezy Pahlavího, sebekritiku USA za jejich politiku vůči Íránu v minulosti a závazek, že se nebudou vměšovat do záležitostí země.
Vysvobození rukojmích, jejichž počet se po několika dnech ustálil na 52, se stalo prioritou vlády demokratického prezidenta Jimmyho Cartera. Vojenská akce se zpočátku zdála Bílému domu jako příliš riskantní. Washingtonu tak nezbývalo než zvýšit tlak prostřednictvím hospodářských sankcí.
V listopadu vydal Carter zákaz dovážet íránskou ropu a nechal zablokovat konta íránské vlády v amerických bankách, 7. dubna 1980 pak USA přerušily diplomatické styky s Íránem a vyhlásily zákaz vývozu amerického zboží do země s výjimkou potravin a léků.
Orlí spár
Carter se nakonec i pod tlakem veřejnosti rozhodl k razantnímu řešení. Plán záchranné operace nazvané Orlí spár počítal s nerušeným přeletem téměř celého Íránu mnoha letadly, mnohakilometrovým přejezdem zvláštních jednotek k ambasádě a osvobození diplomaté měli poté odletět přímo z Teheránu americkými vrtulníky na nedalekou leteckou základnu, obsazenou částí zapojených jednotek.
A aby toho nebylo málo, transportní letouny měly doprovázet do bezpečí americké stíhačky.
Přestože se íránské ozbrojené síly v té době, jen rok po vítězství islámské revoluce, potýkaly s řadou potíží a výraznými čistkami, stačilo ke krachu americké akce i drobné narušení plánů. Onu dubnovou noc v roce 1980 se ale nepříjemností objevilo více.
Na prvním provizorním letišti, vyznačeném v poušti asi šest set kilometrů jihovýchodně od Teheránu, ještě podle předpokladů přistálo šest transportních herculesů s palivem a příslušníky zvláštních jednotek, pak se ale vše zadrhlo.
Z osmi těžkých vrtulníků Sea Stallion, které odstartovaly z letadlové lodi Nimitz a měly přepravit výsadek do blízkosti Teheránu, jich na místo setkání kvůli písečné bouři dorazilo jen šest. Ukázalo se také, že zvolená lokalita není tak opuštěná, jak se zdálo. Kolem vedla silnice, a Američanům tak nezbylo než zadržet autobus jedoucí kolem včetně více než čtyř desítek pasažérů. Navíc se ze tmy vynořila cisterna pašující palivo, kterou vojáci zničili; přitom zahynul spolujezdec.
Konec akce
Zpoždění a technické potíže nejen vrtulníků, ale i jednoho z herculesů nakonec přiměly velitele celou akci nad ránem 25. dubna se souhlasem prezidenta odvolat.
Bylo ale ještě potřeba natankovat vrtulníky na zpáteční cestu. Jeden z pilotů měl přelétnout k vedlejšímu tankovacímu stroji, přitom ale za tmy a ve zvířeném písku nepochopil pokyny ze země a jeho hlavní rotor zasáhl letoun plný paliva. Noční poušť ozářil výbuch a požár, při kterém zemřelo osm amerických letců.
Následovala chvatná evakuace na palubách dopravních strojů. Vrtulníky byly vesměs zanechány svému osudu – prchajícím Američanům se je nepodařilo zničit, netknuté zůstaly i dokumenty na jejich palubách. Trosky tankeru a opuštěné helikoptéry zůstaly v poušti jako němí svědci nepodařené vojenské akce ještě mnoho dnů, jejich záběry se objevily v televizích po celém světě. A aby amerického ponížení nebylo málo, posílily nakonec téměř netknuté stroje íránské ozbrojené síly.
Přes neúspěch akce se myšlenka na osvobození rukojmích silou udržela při životě, byť Íránci případný další pokus ztížili tím, že zadržované Američany rozdělili a rozvezli je na různá místa v zemi. Nakonec ale slavila úspěch diplomacie. Všichni zadržovaní se na svobodě ocitli po 444 dnech v lednu 1981, v den inaugurace Carterova nástupce Ronalda Reagana.
