Snahy o přepisování historie v Rusku od začátku plnohodnotné války proti Ukrajině ještě zesílily. Od září se ve školách přednáší dějepis podle nové učebnice, která líčí události z pohledu Kremlu a nacionalistických kruhů. Třeba sovětského diktátora Stalina popisují hlavně jako vítěze druhé světové války, a ne jako masového vraha. Režim se ale snaží upravovat historii už dlouhá léta. Týká se to třeba popraviště v karelském Sandarmohu, kde Sověti zavraždili sedm a půl tisíce lidí včetně několika Čechů.
„Lidé, nezabíjejte jeden druhého,“ vyzývá nápis na památníku obětem stalinistického teroru v Sandarmohu, největším popravišti v ruské Karélii. Na konci třicátých let minulého století tam zastřelili sedm a půl tisíce lidí, mezi nimi i několik Čechů.
„Pocházeli z ukrajinské Volyně a byli ve smyšleném procesu obviněni z toho, že se snažili svrhnout sovětskou moc a že pracovali jako špioni ve prospěch Československa,“ dodal k osudu Čechů zpravodaj ČT v Rusku Karel Rožánek.
Jména zhruba šesti tisíc z obětí zdejšího masakru se podařilo dohledat a část z nich, včetně sedmi Čechů, má na tabulkách svoje jméno, někdo i fotografii. „Je důležité uchovat toto tragické místo. Je to jedno z nejstrašnějších míst na zemi,“ podotkla poslankyně karelského parlamentu Emílie Slabunovová.
I v tomto regionu se ale současný ruský režim pokusil přepsat historii. Před pěti lety přišli historici z jedné z moskevských univerzit s tím, že tam nejen NKVD střílela politické vězně, ale také Finové zabíjeli zajaté sovětské vojáky během finsko-sovětské války.
Právě Emílie Slabunovová patří k lidem, kteří se proti tomu veřejně postavili. „Tato hypotéza se nepotvrdila, navíc to vyvolalo nejenom širokou diskusi, ale i velké rozhořčení,“ dodala poslankyně.
Objevitel popraviště skončil ve vězení
Popraviště v Sandarmohu bylo dlouho neznámé. Až na konci devadesátých let ho objevil historik Jurij Dmitrijev, ředitel karelské pobočky organizace Memorial. V roce 2014 otevřeně odsoudil ruskou agresi na Ukrajině. Následovalo vykonstruované obvinění, soud a patnáctileté vězení.
„Samozřejmě je to politický vězeň. Jeho případ byl uměle vytvořený na zakázku FSB a prokuratury,“ komentuje Dmitrijevův případ ředitelka petrohradského Memorialu Irina Flígeová.
Spolupracovnicí Dmitrijeva je Flígeová od roku 1988. Kromě toho, že dál pátrá po obětech gulagu, veřejně vystupuje proti ruské agresi na Ukrajině. „Nemůžeme se zříkat odpovědnosti za tuto válku ani za neskutečné zločiny putinismu, které teď probíhají na Ukrajině.“
Kromě popravišť jako Sandarmoh fungovalo v Karélii ještě deset táborů nucených prací známých pod označením gulag. První tato zařízení začala v zemi vznikat hned v prvních letech po bolševickém převratu. Do roku 1956 prošlo gulagy zhruba dvacet milionů lidí, z toho nejméně jeden a půl milionu v nich zahynulo.
Vězni karelských gulagů mimo jiné vykopali několik set kilometrů dlouhý vodní kanál, který spojil Baltské a Bílé moře. „Ukazujeme tady nářadí, které vězni nejvíc používali. V podstatě to byla ruční práce bez mechanizace,“ doplnil historik Ilja Udovenko z moskevského Muzea Gulagu.
Nové učebnice: „Speciální vojenská operace“ i pražská Koněvova socha
Nic z toho nová učebnice dějepisu nezamlčuje, věnuje tomu ale méně prostoru. Její autoři vykreslují Stalina hlavně jako vítěze nad hitlerovským Německem.
Velká část nových učebnic je věnovaná ruské agresi proti Ukrajině, kterou Moskva nazývá speciální vojenskou operací. „(Učebnice uvádí) že to není agrese Ruska proti Ukrajině, ale agrese kolektivního Západu proti Rusku, (že) se Západ snaží Rusko zničit, že se snaží ohrozit jeho bezpečnost a ruský svět,“ přibližuje zpravodaj ČT Rožánek.
Nechybí ani kapitola o „falšování dějin“, jak ho chápe současný ruský režim. „Nabádá ruské žáky, aby nevěřili západním zprávám. Je tam přímo popisováno jako fake news, když někdo tvrdí, že se ruští vojáci na Ukrajině dopouštějí zločinů proti civilnímu obyvatelstvu,“ dodává Rožánek.
Autoři se věnují i Česku, konkrétně případu odstranění sochy maršála Ivana Koněva v pražských Dejvicích. „Mluví o tom, že ‚nacistický' starosta Prahy 6 nechal odstranit památník maršála Koněva, který tam postavili vděční Pražané na konci druhé světové války, když jeho vojska osvobodila Prahu. A že obyvatelé Prahy byli vděční, že maršál Koněv při osvobozování Prahy nepoužil těžké dělostřelectvo,“ popisuje Rožánek.
Koněvova vojska ale dorazila do Prahy 9. května, kdy už bylo město z velké části osvobozené. A dejvický pomník nepostavili maršálovi hned po válce vděční obyvatelé, ale až v roce 1980 komunistický režim jako „poklonku“ Sovětskému svazu, uzavřel Rožánek.
