Tři dekády uplynuly od chvíle, kdy se z Afghánistánu stáhl poslední sovětský voják. Devítiletá válka zatížila – hlavně finančně – komunistické impérium, které se navíc začalo koncem 80. let hroutit. K porážce Sovětů přispělo vyzbrojování mudžahedínů Západem, ale i hornatý terén a nevlídné klima této asijské země, jíž se přezdívá „hřbitov impérií“. Už dříve si tam vylámali zuby Britové, nyní mají problémy Američané.
Před 30 lety skončil „sovětský Vietnam“. Afghánistán je však dál hřbitovem impérií
Afghánistán má bouřlivé moderní dějiny. Již v 19. a na začátku 20. století se stalo tamní území kvůli své strategické poloze dějištěm takzvané Velké hry mezi Británií a Ruskem, jež vyústila v řadu válek. Britové se nakonec museli kvůli těžkým ztrátám stáhnout.
Cílem sovětského vpádu do Afghánistánu v prosinci 1979 bylo udržet v zemi spřátelený režim. Ten od komunistického převratu v roce 1978 ohrožoval jak boj frakcí uvnitř vládnoucí prosovětsky orientované Lidové demokratické strany Afghánistánu (LDSA), tak útoky odbojářských skupin muslimských mudžahedínů.
Jeden z posledních převratů vedl Háfizulláh Amín, který svrhl a nechal zavraždit sovětského spojence Núra Muhammada Tarakího. Tvrdému jádru afghánských komunistů a také sovětskému vedení v čele s Leonidem Brežněvem se nelíbily diktátorské praktiky Amína, a sovětské politbyro se proto rozhodlo pro vojenský zásah.
Afghánistán měl potkat osud Československa
Sovětské speciální jednotky po tvrdých bojích rychle dobyly v Kábulu prezidentský palác a zastřelily Amína. Na jeho místo byl dosazen dosavadní prokremelský afghánský velvyslanec v Československu Babrak Karmal, kterého nedávno předtím nechal Amín odsunout z vrcholných politických pozic.
„Vpád do Afghánistánu připravovali v SSSR stejní lidé jako vpád do Československa a i scénář byl podobný. Předpoklad byl, že po období protestů a potlačení odbojných skupin se všechno vrátí do podobného stavu, jak to bylo v Maďarsku a Československu, tedy že budou sovětská vojska kontrolovat situaci. Což se nestalo,“ uvedl v minulosti bývalý náčelník Generálního štábu české armády Jiří Šedivý.
Vyprávěj: Sovětský svaz začal stahovat svá vojska z Afghánistánu (zdroj: ČT24)
Moskva původně počítala jen s několikatýdenní operací, ta však přerostla v devítiletou krvavou válku. V ní na jedné straně stály sovětské okupační jednotky a afghánská vládní vojska a na straně druhé mudžahedíni. Zatímco západní země nazvaly vstup invazí, Sověti a východní blok hovořili o omezeném kontingentu sovětských vojsk v Afghánistánu.
„Když se vdávala sestra, zaútočily na nás sovětské vrtulníky. Sestra, otec a teta zemřeli, já přišel o oko. Na to se nedá zapomenout,“ popsal čtyřicet let staré zážitky svědek sovětské invaze Andul Bašír.
Kdokoli se v Afghánistánu angažuje, činí tak obvykle ze zištných pohnutek. Ostatně i v souvislosti s nasazením českých vojáků se často mluví o tom, že v Afghánistánu bojují za naše zájmy. Zahraniční intervence zkrátka mají dvě strany mince, což i pro Afghánistán znamená pozitiva, ale i negativa. Ani sovětská okupace tak nebyla pro Afghánistán jen černou můrou, jak se dnes tato historie často líčí.
Mudžahedínům pomohly západní zbraně i peníze z opia
Na Západě se zvedla proti sovětské invazi vlna protestů. Vpád ukončil dobu politického uvolňování v období studené války, zmrazena byla také dohoda o odzbrojení SALT II. Několik desítek zemí v čele s USA a většinou dalších západních mocností se na protest proti válce v Afghánistánu odmítlo účastnit olympijských her v Moskvě v roce 1980.
Američtí konzervativci včetně někdejšího republikánského prezidenta Ronalda Reagana válku vnímali jako snahu Moskvy šířit svou verzi komunismu. Afgháncům se i díky podpoře zvenčí a hornatému terénu dařilo Sovětům úspěšně vzdorovat.
„Washington, jehož hrdost utrpěla o čtyři roky dříve při pádu Saigonu, se rozhodl dát Moskvě ,vlastní Vietnam' podporou islámského odporu. V dalších deseti letech CIA poskytla partyzánům asi tři miliardy dolarů. Tyto finanční prostředky spolu s rostoucí úrodou opia deset let pomáhaly živit afghánský odpor,“ píše britský Guardian.
V osmdesátých letech minulého století tajná válka CIA proti sovětské okupaci Afghánistánu pomohla přeměnit afghánsko-pákistánské pohraničí na základnu globálního obchodu s heroinem. Produkce opia vzrostla ze stovky tun ročně v 70. letech na dva tisíce tun k roku 1991.
Mudžahedíni získávali peníze mimo jiné z daní, které vybírali od místních pěstitelů opia. Vozy s americkými zbraněmi často následně zamířily zpět do Pákistánu, ovšem naložené právě opiem, napsal list The New York Times. Dělo se tak prý „se souhlasem pákistánských nebo amerických zpravodajců, kteří podporovali odpor“.
Moskva se v té době nemohla spolehnout ani na afghánskou armádu. „Ta tehdy nebyla výrazně bojeschopná, situace byla tristní, docházelo dokonce i k povstání některých posádek proti komunistickému režimu. Navíc měli mudžahedíni silný vliv,“ upozornil Šedivý.
Zvrat přišel po nástupu reformátora Michaila Gorbarčova do čela SSSR v roce 1985. Pozice Babraka Karmala se postupně stala neudržitelnou, a tak byl v roce 1986 nahrazen umírněnějším Muhammadem Nadžíbulláhem, který se snažil válku ukončit a zavedl politiku takzvaného národního usmíření. Sovětská vojska se omezila prakticky na hájení správních a posádkových center, a na zbytku území se tak mohli povstalci volně pohybovat.
Vojska byla vyčerpaná a v SSSR klesala podpora jejich účasti v bojích. V roce 1987 Gorbačov rozhodl o stažení vojáků, tento záměr následně potvrdila i ženevská jednání se Spojenými státy, Pákistánem a Afghánistánem v dubnu 1988. Sjezd lidových zástupců, před zánikem SSSR nejvyšší zastupitelský orgán země, označil v prosinci 1989 invazi do Afghánistánu za morálně a politicky chybnou.
Potupný ústup a eroze Sovětského svazu
Krvavé válce se pro neúspěch SSSR přezdívá „sovětský Vietnam“. Zemřelo 14 454 sovětských vojáků a přes 35 tisíc dalších bylo zraněno. Celkem bylo do války nasazeno 545 tisíc Sovětů. „Ta válka byla nesmyslná. Čeho jsme dosáhli? Ničeho. Zůstali jen mrtví kamarádi,“ podotkl před deseti lety válečný veterán Oleg Samjonov. V boji padlo také více než milion Afghánců. Dalších pět milionů lidí uprchlo ze země.
Protože mudžahedíni na odcházející jednotky zuřivě útočili, jednalo se spíše o ústupové boje než o klasické stahování jednotek. Jednotky věrné kábulské vládě přitom nebyly schopny samostatně bojovat, mnohé přecházely celé k povstalcům nebo se zcela rozpadaly. Poslední sovětský voják ze země odešel 15. února 1989, symbolicky po mostě Družba.
Události ČT: Rusko si připomnělo stažení SSSR z Afghánistínu (zdroj: ČT24)
Poslední vojáci odjížděli bez náznaku smutku nebo trpkosti, vzpomíná Michail Kožuchov, který byl v té době zpravodajem listu Komsomolskaja Pravda. „Snili o jediné věci – dostat se v pořádku domů,“ citovala korespondenta AFP. „Podél cesty byli ,duchové' (mudžahedínů), kteří sešli z hor, aby zpovzdálí sledovali náš ústup. Oči obyvatel zasněžené vesnice byly plné nenávisti, protože byli ponecháni na milost osudu,“ uvedl Kožuchov.
Konstantina Volkova, který se v Afghánistánu staral o rádiovou komunikaci, pronásledovaly hrůzy války patnáct let. Stal se pravoslavným knězem a nyní ve své obci každoročně pořádá veteránskou sešlost. „Svým bývalým spolubojovníkům říkám, ať se kají a nemyslí na to, co se v té válce stalo,“ řekl Volkov AFP.
Odchod sovětské armády z Afghánistánu jasně dokumentoval rezignaci Gorbačovova vedení na udržování mohutného sovětského impéria v podobě z brežněvovských let. Eroze sovětské říše pak rychle pokračovala odštěpením dosavadních evropských satelitů a nakonec rozpadem samotného Svazu sovětských socialistických republik.
Pokud jde o samotný Afghánistán, válka se Sověty přinesla vzestup muslimských bojových skupin. Jedním z mudžahedínů bojujících v Afghánistánu byl i pozdější světově hledaný terorista Usáma bin Ládin.
Během pár let ovládli islamisté celou zemi
Mudžahedínové hned v roce 1992 svrhli komunistický režim. Následně se na dva měsíce ujal vlády Sibghatulláh Mudžáddadí, vůdce Afghánské fronty národního osvobození, což byla podle AP patrně nejmenší a nejumírněnější z povstaleckých skupin, které proti sovětské armádě v Afghánistánu bojovaly.
Mudžáddadí nastoupil do úřadu na základě dohody podepsané v saúdskoarabské Mekce vůdci všech mudžáhidských skupin, které bojovaly proti sovětským silám. V souladu s dohodou také v červnu 1992 předal moc svému následníkovi Burhánuddínu Rabbánímu, který se však místo plánovaných čtyř měsíců držel u moci čtyři roky.
Dohoda se zhroutila, což vedlo ke krvavé válce mezi znepřátelenými povstaleckými skupinami šíitů a sunnitů, při níž zahynuly desetitisíce lidí, převážně civilistů. V roce 1996 se chopilo moci radikální hnutí Taliban, jež prohlásilo Afghánistán za plně islámský stát a svou moc udržovalo mimo jiné díky opiu, které znamenalo práci pro řadu ze tří milionů uprchlíků, kteří se do země vrátili.
„Talibanský režim podporoval místní pěstování opia, nabízel vládní ochranu exportu a vybíral tolik potřebné daně jak ze sklízení opia, tak z výroby heroinu. Průzkumy OSN ukázaly, že během prvních tří let vlády Talibanu se v zemi vypěstovalo 75 procent světové produkce,“ píše Guardian.
Taliban uplatňoval konzervativní islámské právo šaría. Hnutí nechvalně proslulo diskriminací žen, z nichž naprostá většina neměla přístup ke vzdělání a práci. V rámci boje proti terorismu po útocích z 11. září jej svrhla v roce 2001 operací „Trvalá svoboda“ americká armáda.
Sedmnáct válečných let. O dohodu teď usiluje Trump
Ani USA se ale nedaří Afghánistán stabilizovat. Po 17 letech od invaze ovládá toto radikální hnutí téměř polovinu země a pokračuje v útocích proti afghánské vládě podporované Západem a proti jejím bezpečnostním silám. V zemi navíc operuje také Islámský stát a další radikální hnutí, teroristické útoky jsou na denním pořádku.
Do vyjednávání mírové smlouvy s Talibanem se pustila administrativa amerického prezidenta Donalda Trumpa. Válka, která si už vyžádala tisíce padlých vojáků a desítky tisíc obětí z řad civilistů, vyčerpává Spojené státy i finančně – výdaje se blíží k bilionu dolarů.
Jeden z vůdců hnutí Šer Muhammad Stanikzáí ale nedávno zopakoval, že Taliban nepřistoupí na příměří, dokud se z Afghánistánu nestáhnou zahraniční jednotky. Hnutí rovněž požaduje sepsání nové „islámské ústavy“, jež by nahradila tu nynější, která je podle Stanikzáího okopírovaná od západních zemí. Vláda v Kábulu má ale obavy, že stažení většího počtu Američanů z Afghánistánu situaci v zemi ještě zhorší.
Nedobytná země hor a pouští
„V Afghánistánu je těžké bojovat, dobýt jej a vládnout mu,“ cituje CNN Patricka Portera z obranných studií při Kings College London. Problémová je podle něj zejména geografie. „Je to země hor a pouští, tuhých zim. Je těžké tu bojovat a logisticky operovat. Omezuje to vaši pohyblivost a projektování síly,“ dodal expert.
„Ani kdyby nebylo válek, nebyla by to ,normální' země v našem pojetí. Je to rozvojový stát bez přístupu k moři s velmi nevlídnými klimatickými podmínkami, bez možnosti využívat omezené nerostné bohatství, které má k dispozici – a na rozdíl od okolních států se neví o významnějších nalezištích ropy ani plynu, natož aby se tyto suroviny těžily,“ řekl loni webu ČT24 expert na Blízký východ Břetislav Tureček z Metropolitní univerzity Praha.
„Nepřetržitý řetězec vzájemně provázaných konfliktů, které začaly už před 40 lety za studené války soubojem USA a Sovětského svazu o kontrolu nad touto zemí, bohužel situaci Afghánistánu ještě dramaticky zhoršují,“ upozornil Tureček.
Rusko mění přístup k minulosti
Pokud jde o názor na sovětskou válku, ten se v poslední době v Rusku mění. „Afghánistán nám udělil neocenitelnou lekci, že politické problémy se nedají vyřešit silou. Je otázka, jestli jsme se poučili dostatečně,“ komentoval před deseti lety výročí sovětské prohry bývalý velitel sovětských vojsk v Afghánistánu Boris Gromov.
Státní duma teď ale připravuje rezoluci, kterou chce odsouzení invaze odvolat. V dokumentu, který již odsouhlasil obranný výbor, se například uvádí, že rozhodnutí o vstupu omezeného kontingentu sovětských vojsk do Afghánistánu bylo přijato v prosinci 1979 v souladu s dohodou o přátelství, dobrém sousedství a spolupráci mezi Sovětským svazem a Afghánskou demokratickou republikou.
Pozitivní názor na sovětský vpád vyjádřil nedávno k rozčilení afghánského vedení také Trump. „Důvod, proč Rusové byli v Afghánistánu, byl ten, že teroristé proudili do Ruska. Měli (Sověti) právo tam být. Problém je, že to byl tuhý boj. A oni (Sověti) doslova zbankrotovali. Mnoho oblastí, o kterých se můžeme dočíst, již nejsou součástí Ruska kvůli Afghánistánu,“ dodal šéf Bílého domu.
Války ano, ale s minimálním rizikem
Podle amerického časopisu The Atlantic se sovětské selhání v Afghánistánu vznáší nad současnými zahraničními akcemi šéfa Kremlu Vladimira Putina. „V konfliktu na Ukrajině i v Sýrii je zastřešujícím cílem Kremlu dělat potíže Washingtonu a jeho spojencům, spíše než usilovat o nákladné konečné výsledky. Jedná se o taktiku, ne o strategii, a to s minimálními riziky pro Rusko, využít okamžiku a ve správný moment vyhlásit vítězství,“ píše The Atlantic.
„To se také děje v Afghánistánu, kde Rusko umožňuje (fungování) Talibanu pod rouškou zprostředkování mírových rozhovorů mezi militantní skupinou a vládou, ovšem Putinovým hlavním cílem je zahnat do kouta NATO a Spojené státy tím, že podpoří nestabilitu místo toho, aby umožnil politické řešení,“ dodává The Atlantic.