Kniha držitelky Nobelovy ceny za rok 2015 Světlany Alexijevičové Zinkoví chlapci je vším, jen ne lehkou četbou. A přesto – bohužel – stojí za to číst.
Recenze: Zinkoví chlapci z Afghánistánu vypovídají o hrůze skutečného
Ne, nečekejte žádné literární experimenty, psána je zcela tradičně – ovšem ono „bohužel“ má svůj důvod. Běloruská prozaička, dramatička a scenáristka Světlana Alexijevičová ve své třetí knize přináší svědectví o jedné šílené sovětské avantýře, totiž o „internacionální pomoci“, již SSSR poskytoval v letech 1979 až 1989 Afghánistánu. Výpovědi vojáků a důstojníků Rudé armády, kteří měli to štěstí, že nasazení přežili – byť při něm někteří přišli o nohy či zrak –, se prolínají s monology matek či manželek, které tam své syny a muže ztratily.
Jak bylo řečeno, kniha se nečte snadno, utrpení je v ní totiž tolik, že prostě nejde přečíst na jedno posezení, ani za dvě… Hrozná je totiž skutečnost, že nic zde není vymyšlené, tohle není žádná hra na Ramba či přitroublý válečný seriál, vše se opravdu stalo, vše bylo protrpěno. Možná ještě hrůznější, a pro nás dnes asi těžko pochopitelné, je ovšem zjištění, jak mnoho z mladíků, ale i starších mužů a žen šlo do Afghánistánu bojovat dobrovolně.
Zinkoví chlapci
Zkrátka kolik jich bylo tak doslova zblblých státní propagandou o výsostné roli sovětského režimu, sovětského člověka, o tom, jak je nutné za věc internacionalismu třeba i život položit. Protože, tohle nebyla předválečná léta ani doba napadení Sovětského svazu fašistickým Německem či léta padesátá – tohle byl konec let sedmdesátých, kdy oni mladíci měli vše, co těmto letům předcházelo, vše děsivé z dějin bolševického Svazu, znát. Maně se dere na mysl text sovětské hymny, raději jej ale necitovat…
Abychom věděli…
Jako u jiných knih, i tentokráte pracovala Alexijevičová s autentickými výpověďmi, které „pouze“ řadí za sebou, nic neupravovala, nepřidávala komentáře. Proč také, jen by vše pokazila. Slova matek o tom, jak jejich vymodlený syn odjel – někdy s bohatýrským úsměvem a přesvědčením o správnosti svého poslání, jindy spíše nerad – do daleké země, aby se již nikdy nevrátil, to jsou opravdu silné pasáže.
Stejně tak i vzpomínky mužů na to, jak vraždili Afghánce, ženy i děti, jak postupně docházelo k jejich naprosté degradaci. Připomíná to výpovědi amerických vojáků nasazených ve Vietnamu, samozřejmě. A od všech těch padlých má kniha i název: v zinkových rakvích se všichni vraceli…
Proč tedy stojí zato číst knihy, jako je právě tato? Anebo, v případě Alexijevičové, i její poslední dokumentární svazek Doba z druhé ruky: konec rudého člověka? V žádné válce přece nejsme, nikam nás nepošlou bojovat, umírat a vraždit. Jistě, tedy, doufejme – ovšem číst knihy, jako je tato, uvědomovat si vše, co se v nich říká, je dobré i proto, abychom viděli, jak snadno lze člověka nejen zmanipulovat, vypláchnout mu mozek, přimět ho, aby prováděl šílené věci, ale také degradovat. Přinejmenším toho prvního, včetně mrazu, který k nám opět přichází, to abychom parafrázovali titul jedné starší knihy, máme kolem sebe – bohužel – ažaž.
Světlana Alexijevičová: Zinkoví chlapci. Vydalo nakladatelství Pistorius & Olšanská, 2016.