Berlín/Praha – V éře poválečného hospodářského vzestupu přišla do Německa vlna tureckých pracovníků. Právě hlavně jejich potomci v zemi v současné době žijí, a tak je dnes podle odhadů v osmdesátimilionovém Německu kolem čtyř milionů muslimů. Příliv tureckých gastarbeiterů do bývalého západního Německa odstartovala smlouva mezi Bonnem a Ankarou, která se podepsala 30. října roku 1961 v Bad Godesbergu. Tématu přistěhovalců v Německu se také věnoval pořad Horizont ČT24.
Při loňských oslavách sjednocení země prohlásil spolkový prezident Christian Wulff, že islám patří k Německu stejně jako křesťanství a židovství. Projev vyvolal u řady německých politiků odmítavé reakce a s názorem hlavy státu nesouhlasily ani dvě třetiny občanů. Wulff svým výrokem každopádně rozpoutal diskusi, jež odhalila, že téma integrace menšin je ve společnosti velmi živé a rozhodně se neomezuje jen na komunitu stoupenců krajní pravice.
Do debaty loni v létě poměrně ostře vstoupil bývalý člen vedení německé centrální banky Thilo Sarrazin svým výrokem, že Německo kvůli imigrantům z islámských zemí „v průměru hloupne“, protože příliš mnoho z nich odmítá vzdělání. Ještě větší pozornost doma i v zahraničí ale vyvolal výrok kancléřky Angely Merkelové, která prohlásila, že snahy vytvořit v Německu multikulturní společnost zcela selhaly.
Kořeny dnešní situace leží v období na přelomu 40. a 50. let minulého století, kdy západoněmecká ekonomika zahájila éru takzvaného hospodářského zázraku. Nečekaným důsledkem rychlého ekonomického růstu se zanedlouho stal nedostatek pracovních sil, který byl ještě vyostřen zavedením povinných odvodů do armády.
Hlad rozjetého průmyslu po dalších pracovnících byl takový, že jej nedokázal uspokojit ani příliv imigrantů z východního Německa. Vláda Spolkové republiky proto v prosinci 1955 uzavřela dohodu s Itálií, na jejímž základě do Německa zamířila početná skupina pracovníků z chudých regionů Apeninského poloostrova. Jejich příchod byl vzpruhou zejména pro německé zemědělství, hornictví a stavebnictví.
Původně zde měli být na dva roky, zůstali ale napořád
Smlouva s Itálií se stala vzorem pro obdobné dohody uzavřené v roce 1960 se Španělskem a Řeckem. Během následujících osmi let pak byla stejná možnost nabídnuta také zájemcům z Turecka, Maroka, Portugalska, Tuniska a Jugoslávie. Původní představa, že hostující pracovníci budou v Německu zaměstnáni jeden, až dva roky se naplnila jen částečně. Motivace k návratu do vlasti výrazně ochabla v první polovině 70. let, kdy byl německý pracovní trh pro nové zahraniční pracovníky uzavřen.
Toto opatření, vyvolané hospodářskými problémy a nárůstem nezaměstnanosti, završilo první fázi migrace do západního Německa. Zároveň odstartovalo fázi novou, jejímž charakteristickým rysem byl příchod rodinných příslušníků těch cizinců, kteří v Německu zůstali natrvalo. Zatímco první generace imigrantů se živila především málo kvalifikovanou prací v průmyslu a zemědělství, jejich potomci si už nezřídka zakládali vlastní firmy.
Z důvodů, jež jsou dodnes předmětem diskusí, se proces integrace islámské menšiny začal u třetí generace přistěhovalců zadrhávat. Část jejích příslušníků začala vytvářet paralelní společnost, izolovanou od okolního světa. Výsledkem je, že tito lidé neumějí pořádně německy, nemají tudíž šanci sehnat práci, a tím se ještě více uzavírají do své komunity. Zároveň jsou často závislí na sociálních dávkách, což zase vyvolává nelibost u většinové společnosti, která má tendenci vztahovat tyto negativní jevy na islámskou komunitu jako celek.
