Jeruzalém - Dnešní rozhovory jsou výsledkem tlaku Spojených států. Americký prezident Barack Obama zejména chtěl, aby jednání začalo do 26. září, kdy má vypršet desetiměsíční izraelské moratorium na výstavbu osad na západním břehu Jordánu, neboť obnova izraelské výstavby by mohla jednání nadobro zastavit. Cílem jednání je ustavit nezávislý palestinský stát a vyřešit tak krizi započatou v roce 1967. Mírový proces již trvá 19 let a stále bez většího úspěchu, nicméně podle plánu OSN měly vedle sebe v Palestině existovat již 62 let dva státy - židovský a arabský.
Palestina měla být na dva státy rozdělena již v roce 1947
To se ale tehdy kvůli odporu Arabů nestalo, a tak v roce 1948 vznikl jen Izrael a Palestinci na svůj stát stále čekají. Po rezoluci OSN z 29. listopadu 1947, která neúspěšně rozdělila Palestinu na dva státy, se mezi Izraelem a arabskými státy rozhořelo několik velkých válek a řada menších konfliktů, které zásadním způsobem ovlivnily dění prakticky v celém světě.
Palestina byla po první světové válce mandátním územím Společnosti národů pod správou Velké Británie. Již v meziválečném období vznikaly kvůli židovskému přistěhovalectví i Balfourově deklaraci z roku 1917, která podpořila plán na nezávislý židovský stát, značné nepokoje mezi Židy a Araby. Ty po druhé světové válce mimo jiné donutily Londýn, aby se tohoto území vzdal.
Dvě řešení problému: federace nebo dva státy
Británie vrátila v dubnu 1947 mandát OSN. O měsíc později ustavila OSN Zvláštní výbor pro Palestinu (UNSCOP), ve kterém bylo zastoupeno 11 států včetně Československa, ale z důvodu neutrality v něm chyběly velmoci. Výbor navrhl dvě řešení problému: menšinový návrh (podporovaný Íránem, Indií a Jugoslávií) doporučoval vznik federálního dvounárodního státu a většinový se zasazoval o rozdělení. A právě tento návrh přijalo Valné shromáždění OSN 29. listopadu 1947 jako rezoluci číslo 181.
Usnesení prošlo díky podpoře amerického prezidenta Harryho Trumana. Pro rezoluci hlasovalo 33 států (mimo jiné USA, SSSR, Francie či Československo), 13 ji odmítlo (zejména většinové muslimské státy jako Turecko, Egypt, Írán, Irák, Libanon, Pákistán, Saúdská Arábie či Sýrie) a deset států se zdrželo hlasování (třeba Británie).
Židé měli mít 56 procent a Arabové 43 procent území Palestiny
Podle plánu se měl židovský stát skládat ze tří částí (pobřežní oblast od Haify po Rehovot, východní Galilea včetně Galilejského jezera a část Negevské poušti včetně nynějšího přístavu Ejlat), palestinský stát také ze tří částí (západní Galilea včetně přístavu Akko či města Nazaret, celý západní břeh Jordánu a jižní pobřežní pás od Gazy po Ašdod včetně pásu při egyptských hranicích). Pod mezinárodní správou (tzv. corpus separatum) měl být Jeruzalém se širším okolím včetně Betléma. Oproti návrhu UNSCOP rezoluce přisoudila přístav Jaffo (nyní součást Tel Avivu) a město Beerševa s okolím palestinskému státu, část pobřeží Mrtvého moře zase státu židovskému.
Židovský stát měl mít podle OSN 56 procent území mandátní Palestiny, arabský 43 procent. V židovském státě mělo tehdy žít přes 900 000 lidí, z toho 55 procent (téměř půl milionu) Židů, v arabském státě 735 000 obyvatel včetně asi 10 000 Židů a v Jeruzalémě a okolí na 200 000 lidí, z čehož byla zhruba polovina Židů a polovina Arabů.
Arabové: Palestina je nedělitelná - okamžitý útok na Izrael
Většina Židů plán přijala, proti se postavilo několik menších extrémně nacionalistických skupin. Arabští představitelé i arabské státy byli ale velmi ostře proti. Kritizovali samotný vznik židovského státu, poukazovali na to, že množství Arabů se stane v židovském státě minoritou, kritizovali velikost a kvalitu území židovského státu. Ihned po hlasování v OSN se mnozí Arabové chopili zbraní a Liga arabských států 17. prosince s poukazem na nedělitelnost Palestiny prohlásila, že s rozdělením nesouhlasí a že se proti němu postaví i vojenskou silou.
Stát Izrael uznaly USA a SSSR. Arabské státy Izrael ihned napadly a tím odstartovala spirála vzájemných válečných střetů. Na zachování Izraele mělo velký vliv i rozhodnutí československé vlády, která začala na Stalinův příkaz prodávat židovskému státu zbraně.
Po této válce, která skončila v roce 1949, rozšířil židovský stát své území z 56 procent na 77 procent celkové plochy Palestiny. Pásmo Gazy zůstalo pod egyptskou kontrolou a východní část Jeruzaléma a západní břeh Jordánu v držení Zajordánského království. V té době se objevil i problém palestinských uprchlíků, asi milion jich uteklo do ciziny.
Mírový proces začal přes 19 lety v Madridu
30. října 1991 - V Madridu se konala mírová konference o Blízkém východě za účasti arabských a izraelských představitelů pod patronací USA a Sovětského svazu. První přímé rozhovory mezi Izraelem a arabskými státy zůstaly bez výsledku.
13. září 1993 - Ve Washingtonu podepsána dohoda mezi Izraelem a Organizací pro osvobození Palestiny (OOP) o omezené palestinské autonomii v pásmu Gazy a na západním břehu Jordánu a o vzájemném uznání, která ukončila 45 let nepřátelství mezi Izraelem a Palestinci. Šéf OOP Jásir Arafat a izraelský premiér Jicchak Rabin si za účasti amerického prezidenta Billa Clintona poprvé na veřejnosti potřásli rukama.
11. - 25. července 2000 - Neúspěšný izraelsko-palestinský summit v Camp Davidu o konečné mírové dohodě. Obě strany se nedohodly zejména na problému Jeruzaléma a palestinských uprchlíků. Koncem září 2000 vypukla po návštěvě šéfa opozičního Likudu Ariela Šarona na Chrámové hoře v Jeruzalémě druhá palestinská intifáda, ve které do února 2005 zahynulo přes 4 700 lidí, z toho na 3 600 Palestinců.
27. listopadu 2007 - Na mezinárodní konference v americkém Annapolisu se Izraelci a Palestinci dohodli, že rozhovory skončí do konce roku 2008 mírovou dohodou. Hnutí Hamas nebylo na konferenci pozváno a považovalo konferenci za ztrátu času.
27. prosince 2008 - Izrael zahájil v pásmu Gazy operaci Lité olovo s cílem přimět radikální hnutí Hamas, které v Gaze vládlo, aby přestalo ostřelovat izraelské území. Konflikt skončil 18. ledna 2009 příměřím. Palestinská autonomie přerušila veškeré kontakty s Izraelem.
14. června 2009 - Předseda izraelské vlády Benjamin Netanjahu vůbec poprvé připustil existenci nezávislého palestinského státu, který nesmí být ozbrojen a Izraeli to musí být zaručeno.
Jaké jsou postoje stran a co je cílem jednání
Izraelský premiér Benjamin Netanjahu chce konečné řešení konfliktu, uznání Izraele ze strany Palestinců jako židovského státu a požaduje garance, že v případě možného stažení Izraele z Předjordánska nebudou odtud podnikány útoky na Izrael. Palestinci požadují, aby Izrael zastavil budování židovských osad na okupovaném území. Izraelci a Palestinci se rozcházejí v klíčových záležitostech, jako jsou nároky na Jeruzalém jako hlavní město, podoba příštího nezávislého palestinského státu, řešení problému palestinských uprchlíků či osud židovských osad v Předjordánsku.
Netanjahu, jeho strana i další koaliční partneři dosud spíše odmítali hlavní ústupky a podporovali židovské osadníky. Pro Izrael je problémem to, že Abbás nekontroluje celou palestinskou samosprávu, protože radikální hnutí Hamas, které je proti rozhovorům s Izraelem a odmítá mírový proces, vládne už přes tři roky v pásmu Gazy.
GALERIE
OSN