Turecko se snaží vystupovat v Ruskem rozpoutané válce proti Ukrajině v roli prostředníka. Společně s OSN sjednalo vývoz ukrajinského obilí a turecký prezident Recep Tayyip Erdogan se kvůli invazi sejde se svým ruským protějškem Vladimirem Putinem i v pátek v Soči. Ankara se však snaží využít situaci i k posílení vlastních regionálních ambicí.
Erdogan je mistrem ve využívání krizí ve svůj prospěch, hodnotí Lisel Hintzová, odbornice na mezinárodní vztahy z Univerzity Johnse Hopkinse. Když v roce 2015 hledaly miliony Syřanů azyl, pokusil se získat politické ústupky od Evropské unie. Když se ho o rok později neúspěšně pokusila svrhnout armáda, zneužil toho k uvěznění desetitisíců skutečných i domnělých odpůrců a provedl čistky v justici a státní správě. Na uvolněná místa dosadil své lidi, čímž upevnil moc.
Erdogan je označován za nejvlivnějšího tureckého lídra od doby zakladatele moderního tureckého státu Kemala Atatürka. Atatürkův sekulární odkaz ale narušily poslední dvě dekády jeho vlády, která je lidskoprávními organizacemi i některými západními politiky označována za autoritářskou.
Kritizováno je i nedodržování lidských práv. Přibližně devadesát procent tureckých médií je napojeno na vládu. Mezi trestné činy patří i veřejná urážka prezidenta. Za uveřejnění karikatury Erdogana na sociálních sítích dokonce hrozí vězení.
Turecké lavírování
Ve svůj prospěch se nyní podle Hintzové snaží režim tureckého prezidenta obrátit i válku, kterou rozpoutalo Rusko na Ukrajině. Posílit své postavení je pro Erdogana klíčové i vzhledem k blížícím se tureckým volbám.
Již před ruskou invazí na Ukrajinu bylo Turecko v mezinárodních vztazích široce rozkročeno. Díky své geografické pozici je důležitým členem Severoatlantické aliance. Americká armáda například těží z využívání letecké základny Incirlik poblíž města Adana, kde má umístěné i taktické jaderné zbraně.
Na druhou stranu Ankara již před válkou udržovala silné, i když komplikované vazby na Moskvu. Zájmy obou států se potkávají v Sýrii, Libyi i v Náhorním Karabachu, uvádí analytik Ilija Kusa pro Kennanův institut Mezinárodního vědeckého centra Wodroova Wilsona.
Rusko a Turecko jsou také významnými obchodními partnery. Objem zahraničního obchodu dosahoval v roce 2021 32,5 miliard dolarů (781,55 miliard korun). Z Ruska také proudí zahraniční investice, energetické suroviny a na turecké pobřeží Středozemního moře ruští turisté. Někteří Rusové se v obavě z ekonomického vývoje ve své domovině do Turecka rovnou přestěhovali.
Boj proti Kurdům
Není proto divu, že se Ankara nepřipojila k západním protiruským sankcím. Neuvalila je ani v roce 2014 po anexi Krymu. Také civilní lety mezi Moskvou a Istanbulem pokračují bez omezení, zatímco turecká firma dodává Ukrajincům oceňované bezpilotní letouny Bayraktar TB2.
Že si Erdogan hledí především vlastních cílů, se projevilo také ve chvíli, kdy napadl proces rozšiřování NATO, které ruská hrozba spustila. Připojení Finska a Švédska k Alianci podmínil ukončením jejich podpory kurdským milicím YPG, které Ankara označuje jako teroristické. Milice přitom spolupracovaly s USA a NATO v boji proti takzvanému Islámskému státu.
„Byli (turecká vláda) schopní přesvědčit Švédsko a Finsko, aby souhlasily se zrušením zbrojního embarga, které na Turecko uvalily po jeho vojenských zásazích proti Kurdům v severní Sýrii. Podařilo se jim také přimět (amerického) prezidenta (Joea) Bidena, aby Turecku poskytl tolik potřebné letouny F-16, což však komplikuje odpor Kongresu,“ vysvětluje Hintzová.
Erdogan nedávno připustil, že nová ofenziva proti kurským bojovníkům v Sýrii je stále ve hře. Milice YPG obvinil z toho, že „vypouštějí“ zásoby syrského benzinu, aby ho následně prodávaly vládě syrského prezidenta Bašára Asada. Spojené státy se podle něj také musí stáhnout z území na východ od řeky Eufrat a zastavit podporu „teroristických skupin“.
Turecko na kurdské síly v minulosti vojensky udeřilo již třikrát. Naposledy v roce 2019 s cílem zřídit „bezpečnou zónu“ zasahující až dvaatřicet kilometrů na území Sýrie. Ankara výsledky operace prezentovala jako diplomatické a vojenské vítězství a s Ruskem se dohodla na společném hlídkování v oblasti.
Vnitrostátní potíže
Turecká regionální politika byla po léta založena na situačním partnerství s Moskvou. Možné oslabení Ruska v důsledku války na Ukrajině by mohlo narušit regionální rovnováhu na jižním Kavkaze, v černomořském regionu a v Levantě a posílit například Írán v Sýrii. Írán přitom patří k méně oblíbeným konkurentům Turecka, konstatuje Kusa.
Regionální destabilizace proto není v zájmu Ankary, zejména ve světle značných finančních a hospodářských potíží, s nimiž se od loňského podzimu potýká. Inflace totiž v červenci meziročně stoupla na rekordních 79,6 procenta.
Strmý růst cenové hladiny nejspíš nepotlačilo ani z ekonomického hlediska velmi neobvyklé snížení úrokových sazeb tureckou centrální bankou, která je v podstatě pod přímým vlivem vlády. Běžné je naopak inflaci krotit zvýšením sazeb.
Klid na Ukrajině
Stabilitu v regionu proto Turecko chce obnovit tím, že se ujímá role prostředníka mezi Ruskem a Ukrajinou. Se znesvářenými stranami se snaží konzultovat otázky míru, námořního obchodu, odminování Černého moře a obnovení nezbytného vývozu ukrajinské pšenice.
Již na konci března Ankara uspořádala v Istanbulu osobní jednání mezi ukrajinskými a ruskými představiteli. Jisté zlepšení atmosféry mezi stranami však skončilo poté, co vyšla najevo řada důkazů o válečných zločinech a vraždění civilistů v okolí Kyjeva ze strany okupačních sil. Erdogan se však s ruským prezidentem Vladimirem Putinem vídá často. Schůzku měli v červenci v Teheránu, v Soči se sejdou v pátek. Oba prezidenti však budou jednat také o situaci v Sýrii.
Zástupci Ruska a Ukrajiny se také podepsali pod dvojici paralelních dohod, které Turecko zprostředkovalo společně s OSN. To umožnilo vývoz milionů tun zemědělských plodin z ukrajinských přístavů.
Erdogan nicméně podporu vlastních občanů před volbami v roce 2023 ztrácí. „Podle toho, jak nyní vypadají předvolební průzkumy, nevyhraje. Ale jakýkoliv scénář, v němž by Erdogan prohrál, by vyžadoval svobodné a spravedlivé volby,“ komentuje Hintzová, podle níž existuje reálná hrozba, že následující hlasování objektivní nebude a vládní strana AKP využije veškeré autoritářské nástroje ke zfalšování výsledků.
