Pojďte se se mnou toulat vinicemi rozprostřenými po zvlněných kopcích severního Portugalska. Pojďte poznat jeho přátelskou i nepřátelskou tvář. Bránou do oblasti, která zrodila vynikající portské víno, je jak jinak než město Porto. Tady najdete řadu „sklípků“, v nichž se vyrábí víno obohacené 70 % vinnou pálenkou. Centrum Porta spadá pod ochranu UNESCO a možná by mu slušel i přívlastek „malebné“. Opak je ale pravdou.
Byť je Porto světoznámé právě díky spojení s portským vínem, jde vlastně o malé město, dokonce menší než třeba třetí největší město České republiky – Ostrava. Na prohlídku města vám bohatě postačí pouhý den. Ono vlastně ve městě není moc k vidění, spíš turisty – zvláště ty, kteří do něj poprvé zavítají v noci, děsí.
Byť Porto kdysi bylo významnou metropolí Portugalska, ve kterém sídlila mimo jiné burza, dnes je jen střípkem své někdejší moci. Město je plné ruin kdysi výstavních domů. Takřka v každé ulici potkáte množství domů se zazděnými okny. Jiné „zdobí“ místo oken jen prázdné díry zírající do noci. Za nimi může všímavý kolemjdoucí spatřit hromady suti pocházející ze zhroucených stropů.
To je zkrátka Portugalsko. To, co vás v jeho metropoli Lisabonu tu a tam překvapí, v Portu nabývá děsivých rozměrů. Nabízí se otázka, jestli za zchátralost městských domů mohou poslední roky krize, opak je ale pravdou. Nejspíš to bude portugalská mentalita. Žádný dům totiž nespadne za den. V Portu přitom můžete vidět celé ulice opuštěných zbytků zdí, které jako zelená deka pokrývá břečťan. Jak dlouho městská zástavba chátrá? Dvacet, nebo dokonce 30 let?
Jednu z nejlepších možností, jak si prohlédnout město a jeho opuštěné domy a ulice pěkně z ptačí perspektivy, skýtá železniční a silniční most klenoucí se vysoko nad skalnatým údolím řeky Douro. Most svou konstrukcí připomíná „rozloženou“ Eiffelovku a má opravdu majestátní ráz. Nutno ovšem připomenout, že to není nic pro ty, kteří trpí závratí. Mezi kolejemi na mostovce zejí totiž díry, které slabším povahám rozhodně naženou hrůzu. Věřte, jak nepříjemný pocit to může být, jsem zažila na vlastní kůži.
Výstavní část Porta
I když je Porto zchátralé, stále zde tu a tam najdete záblesk jeho někdejší slávy. Dnes už mají Portugalci svou burzu v Lisabonu a v Portu se neobchoduje, i tak si lze velmi snadno představit ruch, který kdysi panoval na dnes už opuštěném portském parketu. Burzovní palác je možné si prohlédnout s průvodcem. Toulat samotné vás tu nenechají, protože budova dodnes slouží ke komerčním účelům a je zde řada kanceláří.
Největším skvostem burzovního paláce je Maurský sál. Ten sice Maurové nepostavili, křesťanští umělci se však při jeho výzdobě inspirovali jejich uměním. Předlohy, které přitom využili, najdete kupříkladu ve španělské Granadě nebo třeba v Medíně al-Zahra. Byť je sál fascinující, mistři, kteří mu vtiskli ducha, se islámských předloh nedrželi do detailu. Jak jinak by se totiž mohl na zdech sálu objevit nápis „Aláhu, ochraňuj královnu“?
Údolím řeky Douro
Porto jsme si už prohlédli, je načase vyrazit dál, na venkov tolik vzdálený hlavním portugalským metropolím. K největším lákadlům Portugalska patří bezesporu údolí řeky Douro, na jehož svazích zraje to jediné nefalšované víno, které se může dle obchodních pravidel Evropské unie chlubit názvem Portské.
Do údolí řeky Douro je nejsnazší vyrazit z Porta autem. Silnější povahy mohou sáhnout po bicyklu, nutno ale říct, že se pořádně zapotí. Je vlastně jedno, kdy do údolí vyrazíte, na jaře vás oslní až kýčovitě zelené výhonky vinné révy, v létě budete moci obdivovat pomalu zrající hrozny a v září vás místní vinaři rádi zapojí do sklizně. Nejvhodnější na návštěvu tohoto kraje se ale může zdát listopad. To tu nepotkáte takřka živáčka a vinohrady budou mít nádhernou zlatavou barvu – skoro jako van Goghovi slunečnice.
Po kopcích porostlých vinohrady můžete jezdit dlouhé hodiny. Po úzkých silničkách můžete vystoupat na samé vrcholky kopců, ze kterých máte vinohrady jako na dlani, a pak zase sjet dolů do hlubokého údolí řeky. Musela být dřina vysadit tu hlavy vinné révy bez jakékoliv techniky a pak je po staletí pečlivě udržovat a sklízet jejich plody.
Portugalci ale kopcovitou krajinu milovali. Pomáhala jim mimo jiné dodávat majestátnost jejich kostelům. Ty často postavili na samém vrcholku kopce a věřící k nim museli stoupat po dlouhých spletitých schodištích. Jeden z takových kostelů je k vidění například ve městě Lamego, jehož kořeny sahají až do dob starověkého Říma.
Malé vesnice a městečka daleko na svazích kolem řeky daleko od hlavních silnic jsou dnes v mnohem lepší kondici než Porto. Polorozpadlé domy tu nenajdete, tady se Portugalci snaží. Že by chtěli nalákat turisty?
Zámek v zajetí vinic a cedrů
Na své pouti kolem řeky Douro byste rozhodně neměli minout Casa de Mateus. Toto venkovské šlechtické sídlo sice není zdaleka nejkrásnějším zámkem Portugalska, bez nadsázky ale rozhodně patří k těm nejlépe udržovaným. Není divu. Zámek nepatří státu, ale dodnes jej vlastní potomci šlechtické rodiny Botelha Mouraa.
Interiér zámku voní dřevem. Na stropy a zárubně architekti použili tmavé kaštanové dřevo. A rozhodně neudělali chybu. Většina stropů se nemusela od 18. století, kdy byly vyřezány a sestaveny mezi chladnými zdmi zámku, měnit.
Casa de Mateus obklopují pečlivě udržované zahrady. Jejich největším lákadlem je tunel z cedrů. Ten je 35 metrů dlouhý a jednotlivé stromy, které tvoří jeho klenbu, jsou zhruba 7,5 metru vysoké. Cedry byly vysazeny v roce 1941 a dnes je musí zahradníci zastřihovat ze speciálně tvarovaných vysokých žebříků.
V zahradách zámku nechybí ani vinná réva, tak typická pro zdejší kraj. Tu tady mají pečlivě připevněnou ke starým kameným sloupům. Rudé hrozny vína z nich na podzim visí jako přírodní ozdoby. Víno kraji kolem Doura vtisklo ducha. Sklenku Purta Ruby nebo Tawny by si tu neměl nikdo odepřít. Takže na zdraví!
