S cestovatelskou kapelou Der Šenster Gob pokračujeme v severském putování, jehož cílem byl festival Umefolk v severošvédském městě Umeå. V posledním cestopisu jsme projeli Stockholmem a po dobrodružstvích mezi hromadami sněhu jsme konečně vyhodili coby kotvu elektrický kabel na dvorku za domem rodičů organizátora festivalu a našeho kamaráda Antona.
Festival Umefolk byl krásným setkáním hudebníků z celé Evropy. Kromě koncertů, které jsme navštívili, jsme si také s kolegy hudebníky pěkně popovídali, zahráli a naučili se nové písně ze všech koutů světa. Během festivalu jsme ale také důkladně prošli celé město a Anton nás také provedl po okolí.
Zamrzlé sochy, zamrzlé moře, vřelí lidé
Umejští dovedou dobře využít, že je v jejich městě dlouho zima. Hlavní městská třída (nikoli magistrála plná aut, ale pěší zóna) byla vyzdobena velikými sněhovými sochami, zřejmě coby pozůstatek nějaké soutěže, protože sochy byly označeny pořadím, v jakém se umístily. Kromě toho bylo možné navštívit ledový hrad, který obsahoval vedle ledových laviček a ohniště také ledové bludiště, skluzavky a další kratochvíle. Řeka ve městě byla rovněž zamrzlá, a sloužila tedy jako další místo pro procházky. A komu by bylo málo procházet se pěšky, pro toho byly v blízkém lesoparku připraveny v hojném počtu běžecké stopy, čehož také jeden z členů naší výpravy požehnaně využil.
Nejen město samo, ale i okolí stálo za to. Naším prvním výletem byla návštěva Antonovy chaty. Podle přesných pokynů napsaných na kusu papírku Antonovou maminkou jsme po několika kilometrech odbočili z hlavní silnice na menší, z ní potom opět na menší a u odbočky na úplně nejmenší cestu jsme svůj pojízdný dům zanechali a pokračovali pěšky. Kromě chaty na nás čekala pravá švédská přírodní sauna. Z komína se kouřilo a uvnitř se pekli ti nejlepší evropští hudebníci. Rádi jsme přijali pozvání a okusili, jaké to je za hvězdné mrazivé noci vylézt uprostřed lesa ze sauny a skočit do jezera dírou vyříznutou v ledu.
Druhý den jsme se vypravili na další místo. Jako většina ostatních zážitků zde i tento souvisel s ledem. Chodili jsme totiž po zamrzlém moři. V dálce byly vidět vlny, ba i obří lodě, ale celý záliv byl stále zamrzlý. Náš průvodce zkušeně kontroloval pevnost ledu a někde pod námi se zimou třásli mořští vodníci. Procházku jsme zakončili na obrovském balvanu s hromadou palačinek pod až kýčovitě prototypickým západem slunce. Zpátky v Umee jsme potom byli pohoštěni tradiční švédskou polévkou a dortem.
Další den se ale oteplilo, takže bylo na severu Švédska nečekaně tepleji než v Praze v tutéž dobu. A protože kapela Der Šenster Gob má ráda svobodné hraní na ulici, jež může přinášet radost i lidem, kteří třeba vůbec nečekali, že ten den půjdou na koncert (nebo že koncert půjde na ně), využili jsme sluníčka a i s dalšími přáteli, které jsme na festivalu potkali, jsme se vydali oživit místní náměstí. Na studeném severu není pouliční umění běžnou věcí, a to obzvláště v únoru. Proto jsme budili značnou pozornost a o posluchače jsme neměli nouzi. Na římse domu za našimi zády se usadili místní senioři, kteří se zastavili při procházce a užívali si sluníčka za doprovodu hudby.
Po skoro týdenním pobytu však nakonec přišel čas odjet. Další koncerty na nás čekaly na cestě zpět. Nevydali jsme se ovšem stejnou cestou. Aby byla cesta zajímavější, naplánovali jsme zpáteční cestu přes Finsko, pobaltské státy a Polsko. Jednoho rána jsme se tedy nalodili na nejsevernější celoročně provozovanou lodní linku na trase Umeå – Vaasa a za skřípotu obří lodi a hřmotu lámání ker jsme se rozloučili se Švédskem.
