Zimní putování kapely Der Šenster Gob, které bylo zároveň první velikou cestou nového ekologického obytného auta ve stylu klasických cigánských maringotek z poloviny 19. století, bylo rychlým průřezem mnoha zeměmi na sever od Česka. V minulém cestopisu jsme se dostali do města Norrköping a nyní se vydáme dál přes Stockholm až na festival v severošvédském městě Umeå.
Další zastávkou na naší cestě bylo hlavní město Švédska, Stockholm. Zde jsme měli domluvený koncert v hospůdce s až česky poetickým jménem Babajan. Hostinský jménem Baba, svobodomyslný, usměvavý a s obrovským zlatým řetězem na krku, nás pohostil úžasným indickým obědem a doporučil k návštěvě místo muzea raději nedalekou hipsterskou čtvrť. Se smíchem nám radil, že v muzeu bychom si sice mohli vzít zpátky to, co nám Švédové v minulosti vzali, ale raději to nemáme dělat, protože by nás potom možná zatkla policie a nemohli bychom u něj večer zahrát.
Čím dál větší lodě, čím dál více sněhu, čím dál větší zima
Během procházky po městě jsme kromě hipsterské čtvrti navštívili také královský palác a další pamětihodnosti. Při pohledu do přístavu bylo poznat, že ze Stockholmu se asi jezdí lodí i dále, než je to z Německa do Dánska. Loď, kterou jsme pár dní před tím jeli, se nám zdála obrovská, ale ve srovnání s lodí ve Stockholmu to byla pořád jen maličká kocábka. V té době jsme ještě nevěděli, jaké lodi nás čekají dále na naší cestě.
Po výtečné večeři a koncertě jsme přenocovali ve svém pohyblivém domě přímo před hospůdkou a ráno jsme se vypravili dále na sever. V dalších dvou dnech jsme chtěli urazit zbytek vzdálenosti až na sever do festivalové Umey. Na večer jsme neměli naplánovaný žádný koncert a těšili jsme se na nocování v přírodě. Když ovšem člověk jede na sever, musí počítat s tím, že všude bude mnoho sněhu. A severně od Stockholmu byly již hory sněhu vysoké jako náš automobil. Když jsme tedy večer sjeli z dálnice a zamířili na malou silničku, došlo nám po několika kilometrech, že beze sněhu je pouze silnice, křižovatky a dvorky domů, přičemž ani jedno z těchto míst se nehodí k nocování.
Poté, co jsme projeli kus tichého nočního švédského venkova, navštívili několik romantických vesniček s typicky červenými dřevěnými domky a pokochali se pohledem na hvězdy u jezera, jsme se museli vrátit na parkoviště kousek od dálnice, kde jedině bylo možné přes noc zaparkovat. Toho večera notně přituhlo, takže jsme byli moc rádi, že si můžeme zatopit v maličkých kamnech. Z komína se kouřilo a nastala ideální chvíle k vyzkoušení sněžnic, které jsme si s sebou také vzali. Nutno říci, že v metrovém sněhu to bez sněžnic vůbec nejde, kdežto s nimi špatně, ale ano.
I na automobilu byla zima znát. Během dlouhé cesty po dálnici, kdy z nebe i okolo jedoucích aut neustále přilétávalo mnoho sněhu a vody, se na přední stěně našeho domu vytvořila silná ledová krusta, pro níž ani nebylo možné otevřít okna v posteli. Ledový krunýř ale jinak ničemu nevadil a my jsme spokojeně uháněli k severu. Díky tomu, že i uvnitř kabiny našeho auta je spousta místa, nemuseli jsme ani poslouchat rádio, protože jsme si mohli hudební produkci poskytnout sami a přímo. Zdalipak to není lepší než uspěchaní majitelé drahých vozů, kteří v Praze z otevřených okének dávají hlasitě na odiv svůj hudební vkus v podání obřích reprobeden.
Cíl cesty, ovšem ne její konec – festival Umefolk
Po týdenním putování jsme konečně dorazili až do města Umeå, kde se konal náš festival. Organizátor festivalu a náš kamarád Anton nás vřele přivítal a zavedl na dvorek za domem svých rodičů, kde už obří fréza připravila místo k parkování přesně pro obytné auto našich rozměrů. Celý týden jsme si užívali úžasné přátelskosti seveřanů, toho, že nemusíme zamykat zámek, nasávali jsme zvláštnosti a krásu dalekého severu. O tom, jak jsme se měli v nejsevernějším bodě naší výpravy, si ale povíme až v příštím cestopisu.
