„Hledám ženu, za účelem společného a neodkladného odchodu z tohoto nudného a prázdného světa. Zn.: Chci s tebou zemřít!“ Přesně takový inzerát by vystihoval niterné rozpoložení romantického básníka Heinricha, který by navíc byl rád, kdyby to bylo z lásky a ne kvůli rakovině. „Pistolí to půjde rychle“, přesvědčuje vyhlédnuté oběti. „Nejdříve zastřelím vás a pak sebe. Když budete souhlasit, učiníte mě převelice šťastným.“ Ale najde se v berlínské měšťanské společnosti na počátku devatenáctého století vůbec někdo, kdo ho vezme za ruku, a půjde s ním vstříc vysněné Zubaté?
Jenomže žádná smrt není ve své podstatě romantická. Ať už skočíte do ledové hlubiny horského jezera s nohama v neckách s betonem, necháte se v trenýrkách vláčet bílým koněm po skalních útesech, zabrzdíte svůj život o uhánějící Orient Express anebo si při tklivé vzpomínce na KHM lehnete do písku u Macháče a předávkujete se Endiaronem. Nic z toho totiž nezmění elementární paradigma konstatující, že smrt je v podstatě hnusná svině, která přichází vždycky dřív, než by měla, a nakonec to pokaždé vyhraje.
Ale ze života vykořeněný Heinrich to vidí jinak. Současnost pro něj nemá žádný půvab a na budoucnosti je dobrá jen jistota, že jednoho dne skončí. A tomuto dnu je třeba jít naproti! Nebaví ho už na tomhle nezajímavém, nudném a utrápeném světě psát dál zmatené příběhy, které se nestaly. Nebaví ho psát o tom, po čem člověk touží, ale ve skutečnosti nechce, aby se mu to stalo. Nechce být tím, který předstírá, že chce žít, a přitom chce zemřít. Nechce umírat zaživa, chce umřít poctivě, rychle a definitivně. Tady a teď!
Jsou umělci, kteří navzdory svému romantickému naladění umírají spořádaně v posteli s diagnózou, kterou nedokázali ustát (Schubert břišní tyfus, Schumann a Hugo zápal plic, Byron zánět mozkových blan). Puškin sice dodýchal na následky střelného poranění, ale nešlo o akt sebevražedný, nýbrž o souboj. Jenomže tohle je Heinrichovi u paty. Patří totiž mezi ty, kteří chtějí ze své smrti učinit romantický akt. Má jen jednu podmínku…
Nechce do toho jít sám!
A tak hledá partnerku nikoli pro společný život, ale pro společné umírání. Když nepřesvědčí sestřenici Marii, najde si další terč. Zdá se, že se ženou výběrčího daní, do sebe schoulenou Henriettou (která se vždy pokládala výhradně za manželův majetek) by to mohlo vyjít. Zvlášť když tato náhle onemocní a lékaři z Charité konstatují, že má v podbřišku nádor veliký asi dva couly, který je nevyléčitelný a navíc způsobuje silný výtok. No řekněte, jestli tohle není hezká, romantická zápletka jako stvořená pro romantického básníka?
Vídeňská rodačka, režisérka Jessica Hausnerová točí filmy, které sluší filmovým festivalům (Lovely Rita, Hotel, Lurdy). A v divadelním stylu aranžované drama Láska šílená do tohoto artově festivalového portfolia dokonale zapadá. K napsání scénáře ji inspiroval krátký životní příběh německého romantického básníka, spisovatele a dramatika Heinricha von Kleista, jehož ztvárnil typově podobný Christian Friedel. Svým toporným pohybem blbě voděné marionety a permanentními kydy o smrti monotónně prudí od prvního záběru.
Heinrich se nehodí k životu, ale nechce zamřít sám a bez lásky. Dvakrát si s ním v tomto ohledu nezadá artově nehezká Birte Schnöinková jako zdravá nemocná, divně postrojená a křečovitě uzavřená Henriette, k níž pasuje ňoumovitý manžel Vogel nezajímavě hrajícího Stephana Grossmanna. Když tihle dva lezou do svých oddělených postelí, je to dokonalá reklama na výkonný tlumič jakékoli vášně. Vlastně tu na sympatickou postavu nenarazíte, takže fakt, že některé zanedlouho zemřou, může být pociťován až jako provinile úlevný. Pár sympatických bodů sesbírá jenom normálně existující Marie Sandry Hüllerové a hlavně Vogelův elegantní stříbrošedý výmarský ohař, kterého cpe režisérka skoro do každého záběru.
To, co činí z unyle uplkané Lásky šílené koukatelnou záležitost je svébytný, atmosférický a disciplinovaně dodržovaný vizuál, který si vystačí jen s několika opakujícími se interiéry a exteriéry, do kterých opakovaně vstupují stejní lidé předvádějící podobné scény. Jakoby kamera Martina Gschlachta vdechovala život dobovým obrazům a vy si říkáte, jak by bylo hezké, kdyby se v nich odehrávalo něco, co by více oslovovalo. Tragikomická tónina v podkresu je tlumená, archaický jazyk deklamativní a příběh o muži, jenž potkal ženu, která dává přednost smrti s ním, než životu s někým jiným, má charisma funebráckého fiakru. A tak si z Lásky šílené odnášíte ujištění, že jiný život než tenhle neexistuje (byť by stál za kulový) a že zemřít musí každý sám. Že by to extra pozitivně nabíjelo, se říct nedá.
AMOUR FOU/LÁSKA ŠÍLENÁ - Rakousko/Lucembursko/Německo 2014, 96 min., české titulky, od 15 let, 2D. Režie a scénář: Jessica Hausnerová. Kamera: Martin Gschlacht. Hudba: Nicolas Tran Trong. Hrají: Christian Friedel (Heinrich), Birte Schnöinková (Henriette), Stephan Grossmann (Vogel), Sandra Müllerová (Marie), Barbara Schnitzlerová (matka). V kinech hrají od 11. června 2015.
