Tabulistán je miniaturní středoasijská zemička, rozkládající se mezi Kyrgyzstánem, Tádžikistánem a Uzbekistánem, o které jste (předtím než Michaël Youn natočil tenhle pseudoboratovský slepenec) určitě neslyšeli. A nebyli jste sami, protože o téhle zapomenuté enklávě neví dokonce ani OSN. Jenom Libanonci se jí nějak domákli, ale to jen proto, aby jí vzápětí šlohli recept na výživný pšeničný salát tabouli (petrželka, rajčata, cibule, drcená pšenice, sůl, chilli, máta, citron a olivový olej), národní pokrm, který dal Tabulistánu jeho jméno…
Chlapi si tu po ránu zatancují tanec radosti, preventivně profackují ženy, aby přes den moc nekušnily a pochopily, kde je jejich místo, a pak intenzivně dumají co udělat, aby se o jejich existenci ve světě také vědělo. Nakonec se tihle zapomenutí debilové rozhodli pro něco jako reklamní terorismus. Místo úderu: Nejnavštěvovanější země světa Francie a její symbol Eiffelovka. Účastníci mise: Pasáčci koz Muzafar a Ferouz, rekvalifikovaní v místním výcvikovém táboře na teroristy.
A tak, když zvládli základní teroristické minimum a slovní zásobu a dostali preventivně zavazující medaili pro padlé v boji, odvážně vyrazili do téhle divné země, kde mužům sebrali právo mlátit ženy, i když plkají stejné kraviny jako ty jejich. Sice se jim zrovna dvakrát nechtělo umírat, ale zdá se, že budou muset!
Místo toho, aby jejich letadlo nabralo kurs na některý ze tří mega terminálů letiště Charlese de Gaulla v Paříži, muselo nouzově přistát na Korsice, do hry vstoupil záložní plán bé a buranská komediální road movie o tom, jak dva vidláci z Tabulistánu táhli na Paříž, mohla začít. Čeká je drsná cesta Francií, která vlastně není Francií, ale především Korsikou (Marseillí, jihozápadem atd.), kde je místní separatisté považují za kolegy teroristy z Česka nebo Čečenska.
A tak jim pomůžou přes moře, jež je vyvrhlo přímo na gerontologickou nudistickou pláž, což je i pro otrlé obšťastňovače koz zážitek brutálně traumatizující. Bohatě ho ovšem vyrovná setkání s krásnou Mariannou, které (jakkoli je to pořád jen ženská) je na fackování škoda, protože se s ní dají dělat i mnohem příjemnější věci (když si ovšem zvyknete na to, že má jiné anatomické parametry nežli třeba ovce). A tohle setkání postupně otevře dvěma teroristickým rychlokvaškám z Tabulistánu oči a oni konečně uvidí Francii takovou, jaká skutečně je…
Zdá se, že mnohostranný talent, čtyřicetiletý herec, režisér, scenárista, producent a zpěvák Michaël Youn natočil tuhle vidláckou veselici, útočící maximálně na první signální, ve spolupráci s Maison de la France (Francouzskou centrálou cestovního ruchu) nebo nějakou jinou institucí (typu Comité interministeriel du Tourisme), která má ve sladké Francii na starosti rozvoj turismu a cestovního ruchu. Jakoby tu nablblý a triviální příběh s upocenými boratovskými konotacemi byl jen záminkou ke svéráznému místopisu Francie, která navzdory tomu, že tu taxikáři kradou, roztržití doktoři vyjímají nesprávné orgány, na plážích křepčí nahatí senioři a policajti jsou zakuklení úchylové, kteří se rádi převlékají za Kokrháče, je krásnou, laskavou a zaslíbenou zemí, kde je radost brouzdat se venkovskými silnicemi, popíjet Armagnac z Gaskoňska, milovat se s Mariannou nebo splývat s pařížskou nocí.
Navzdory marketingově mazanému, ale věcně problematickému sloganu, je třeba říci, že „Borat po francouzsku“ je něco, co moc nefunguje, pakliže to vůbec jako takové může existovat. Sacha Baron Cohen je (ať jste z něj odvázaní, nebo se vám z něho zvedá žaludek) jen jeden a každý, kdo se snaží na jeho obrazu přiživovat, riskuje, že více než jako plagiátor bude vypadat jako debil.
- Hurá na Francii / José Garcia, Michaël Youn zdroj: H.C.E.
- Hurá na Francii / Michaël Youn, José Garcia zdroj: H.C.E.
Platí to i o ústředním tandemu Garcia – Youn (režisér prostě neodolal a obsadil se do jedné ze dvou hlavních rolí), který ma silný boratovský make-up a tvoří dvojici tak nerozlučnou, jakou je v tabulistánské kulturní tradici žena a ovce, žena a koza, žena a facka nebo dítě a granát. Jejich pinožení je místy i docela sympatické, ale vzhledem ke značnému počtu popkulturních odkazů, kombinovaných se šíleným dabingem (proč vůbec a pro koho vlastně bylo dabováno?!), pro českého diváka místy obtížně srozumitelné.
V kombinaci s infantilními pasážemi, kdy poskakují před úchylným Kokrháčem v kostýmu zlobivého krokodýla a stydlivého zajíčka (nebo to byla želva?), pak celek působí jako blábolivá fantasmagorie, při které byli všichni na trávě nebo jim bylo alespoň hodně špatně od žaludku. Sympatická a sexy Isabele Fujaroová, která záhy ústřední dvojku doplní, pak spíše nežli francouzskou novinářku připomíná průvodkyni z cestovky, která s účastníky tohoto „zájezdu“ absolvuje jeden společný a silně propagační fakultativní výlet.
Rozbředlý scénář s primitivními vtipy, stereotypně založenými na střetávání dvou kultur, a problematicky fungující dialogy, slovní gagy, příliš ukotvené v místních reáliích (jejichž neznalost je likvidační), situační gagy na úrovni estrádních hereckých výkonů, laciné vtipkování a dějové „retardéry“, které vedou odnikud nikam, a tuším dva přechodové šansony, které se docela dobře poslouchají. To všechno je napěchováno pod titulek Hurá na Francii, který nabízí zábavu stejně vlažnou jako nenáročnou. A tak je možná ze všeho nejlepší dát si panáka „na pošťáka, jeho bicykl a blbce, co na něj čekají“, což je buď překladatelská neobratnost, nebo tak trochu nesmysl, ostatně jako celý tenhle vidlácký opus.
HURÁ NA FRANCII / VIVE LA FRANCE. Francie 2013, 97 min., český dabing, od 12 let, 2D. Režie: Michaël Youn. Scénář: Bernardo Barilli, Dominique Gauriaud, Jurij Prette, Michaël Youn. Kamera: Stéphane Le Parc. Hrají: José Garcia (Muzafar), Michaël Youn (Ferouz), Isabelle Funaroová (Marianne Bouvierová), Ary Abittan (Jafaraz), Fatsah Bouyahmed (Jafarazův asistent). V kinech od 13. června 2013.
