Před sedmdesáti lety se stala na periferii Ústí nad Labem nejtragičtější tramvajová nehoda v evropské historii. Přeplněná souprava vezoucí turisty z krušnohorské Telnice do města 13. července 1947 vykolejila ve svažité zatáčce, na místě zemřelo devatenáct lidí a dalších jedenáct podlehlo způsobeným zraněním.
Linka číslo 1 spojovala periferní ústeckou čtvrť Bukov s Telnicí, fungovala už od roku 1912 a sloužila často výletníkům. V neděli 13. července se jich ale do města vracelo nešťastně mnoho – a místo osmaosmdesáti pasažérů, což byla kapacita tramvaje i s vlečným vozem, se do vozů vtěsnalo 140 lidí.
Jednou z osob v tramvaji byla i Marie Javořická, tehdy sedmnáctiletá slečna, která se s rodiči a mladším bratrem vracela z prázdninového výletu za vyhlášenou telnickou zmrzlinou.
„Motorák už byl plný, tak jsme nastoupili do vlečňáku. Bylo to úplně nacpané, v přihrádkách měli lidi hrnce a kýble s borůvkami,“ popsala okolnosti nehody v diplomové práci, kterou letos odevzdala po svém studiu na Univerzitě třetího věku ústecké Univerzity J. E. Purkyně. „Najednou taťka vstal a řekl: ‚Co dělá ten člověk, vždyť vůbec nebrzdí‘, to si dodneška pamatuji. A od té doby nevím nic. Probrala jsem se až na (nemocničním) pokoji.“
Náraz do železného sloupu, vymrštěný vlečný vůz
Souprava opravdu začala mít problémy s bržděním; trasa první linky totiž vedla z prudkého kopce, a přestože se řidič ke zpomalení vozu pokoušel využít i písek, přetížená tramvaj nabrala až sedmdesátikilometrovou rychlost. Cestujících se v tu chvíli zmocnila panika, dva lidé vyskočili a utrpěli těžká zranění. Devatenácti dalším zbývalo několik vteřin života.
V zatáčce se tramvaj naklonila na dvě kola, dopadla zpět a vykolejila. Neovladatelný kolos narazil do železného sloupu elektrického vedení, vlečný vůz se vymrštil a o tentýž sloup utrhl střechu. Smrt rozsévající souprava se zastavila až nárazem do další tramvaje stojící na vedlejší koleji.
Mrtvá těla byla rozseta všude kolem, jak lidé vyskakovali z vozu či byli vymrštěni ven. Na místě zahynulo devatenáct osob. Zranění od ostrých plechů, úlomků skla a dřevěných lavic se nevyhnul téměř nikdo – Marie zůstala mezi šrotem, pořezaná a se silným otřesem mozku. Její čtrnáctiletý bratr ležel mezi mrtvými se skalpovanou půlkou obličeje a zachránila ho matka, která slyšela tlukot jeho srdce. Otec skončil se zlomenou rukou, vyraženými zuby a natrženými plícemi.
Rodina pamětnice přežila, tragédie ale pokračovala v Masarykově nemocnici, která nebyla na takový nápor pacientů zařízena. Zraněné vozila nákladní auta na korbách, dva lidé zemřeli ještě při převozu. Sloužící lékaři nestačili, rozhlas povolával jejich kolegy z domovů. I přes péči lékařů v nemocnici zemřelo dalších devět lidí. Údaje o zraněných se liší, nejčastěji se uvádí 97 zraněných osob, z nich 43 vážně.
Národní tryzna a politická agitace
Pohřbu obětí, který se změnil v celonárodní smutek, se 18. července zúčastnilo zhruba třicet tisíc lidí včetně komunistického ministra vnitra Václava Noska. „To bylo odporné, začali nám rozdávat kakao a snídaňový balíček, dělali si kariéru,“ uvedla pamětnice, která si následky zranění nese celý život. Státní tryznu na Mírovém náměstí přenášel i rozhlas.
Ihned po nehodě se také objevila řada spekulací o její příčině. Odborníci se přiklánějí k selhání brzd, což podporuje i fakt, že tramvaj byla značně přetížená a navíc vozový park nebyl dva roky po válce v ideálním stavu. Jak zjitřené poválečné době odpovídalo, objevila se i teorie o sabotáži sudetských Němců, a o tom, že řidič si takto vyřešil své osobní problémy. Nic ze spekulací se však později neprokázalo.
Trať byla zrušena v roce 1955, když musela ustoupit hnědouhelnému dolu a kvůli pozdější výstavbě je těžké najít i přesné místo neštěstí. V roce 1970 pak tramvajová doprava z Ústí nad Labem zmizela úplně, po jedenasedmdesáti letech provozu. Památku obětí si zástupci města, dopravního podniku a dalších institucí připomněli ve čtvrtek dopoledne u pomníku Na Rondelu.
