Praha - Největším únosem Čechoslováků v dějinách bylo drama 66 mužů, žen a dětí v Angole. Ty jako rukojmí celé měsíce drželi protivládní rebelové. A 23. června to je přesně 30 let, co se domů vrátili poslední z nich.
Únos 66 Čechoslováků v Angole, největší drama posledních desetiletí
V sobotu 12. března 1983 přepadly město Alto Catumbela stovky protivládních vojáků. Zaměstnance továrny a jejich rodiny pak začali jednoho po druhém vytahovat z tamních domků. „Věděl jsem, že nás čekají potíže, protože jsem měl docela dost informací od rozvědky, armády atd.,“ vzpomíná bývalý ředitel továrny v Alto Catumbela Nuno Borges Da Silva.
Skupina více než šesti desítek Čechoslováků byla zadržena asi 130 kilometrů západně od druhého největšího angolského města Huamba. Šlo o 28 expertů, lékařku, dvě zdravotnice, 14 manželek odborníků a 21 dětí (z toho tři ve věku do pěti let a osm mezi šestým a desátým rokem), kteří pracovali na výstavbě tamní papírny a celulózky.
Nuno Borges Da Silva přitom neřídil jenom provoz továrny. V Angole zuřila občanská válka a on zároveň velel obraně továrny složené z angolských zaměstnanců. „Udrželi bychom se, kdyby jich přišlo 500. Přišlo jich víc než tisíc,“ dodává.
Mario Vasco Vatuva, velitel přepadového komanda UNITA:
„Dostali jsme strach, protože s takovým množstvím bělochů jsme vůbec nepočítali. V první chvíli jsme si říkali, že bude určitě nejjednodušší je zabít.“
Útočníci se nakonec rozhodli cennou kořist odvést na své území. Začal vyčerpávající pochod - cesta dlouhá přes dva tisíce kilometrů. Podle Televizních novin z 29. června téhož roku šli českoslovenští občané pralesem napůl nazí za neustálého deště.
30 let od únosu v Angole (zdroj: ČT24)
Příliš zdlouhavé vyjednávání
Petru Kocianovi bylo v době únosu deset let. Tvrdí, že se dalo všemu zabránit: „V podstatě za celou tu kauzu víceméně může Polytechna a koneckonců i československá vláda, protože Kubánce odtamtud evakuovali.“
Stanislav Svoboda, bývalý náměstek MZV, v dokumentu Zajati v Angole:
„Savimbi (lídr hnutí UNITA) prohlásil, že bude požadovat tři sta tisíc dolarů za ubytování, stravování a péči o naše muže, kteří zůstali přes rok v jejich zajetí. Já jsem sdělil, že můžeme o této otázce jednat, ale že ho upozorňuji, že v tomto případě sdělíme, že jsme museli za naše zajaté zaplatit výkupné. A v tom okamžiku před světovou veřejností UNITA z národně osvobozeneckého hnutí se může změnit v tlupu banditů, kteří unesli naše občany proto, aby za ně mohli získat výkupné. Savimbi se zamyslel a řekl: “Tak dobře, propustím je bez jakýchkoliv nároků na odměnu, jenom požaduji, aby žádný z nich se do konce konfliktu v Angole nevrátil na naše území."
Jeden ze zajatců však během cesty zemřel. Ženy, děti a nemocné muže únosci nakonec propustili v červnu 1983. Ostatní se domů dostali až o rok později, kdy pro ně musel osobně přijet představitel československé vlády. Tím pádem partyzánské hnutí de facto uznal.