Praha – Nejtragičtější nehody na české železnici se staly na hlavních tratích. Na ně se sice při zavádění nového zabezpečení myslí především, ale často ani nové technologie neštěstím nezabrání. Jedno z nejhorších se stalo 11. prosince 1970 u Říkonína na trati z Brna do Havlíčkova Brodu, která ve druhé polovině 20. století sloužila jako hlavní spojnice Brna i Bratislavy s Prahou. Nehoda se stala brzy ráno na vysokém viaduktu v Říkoníně. Noční rychlík Pannonia narazil do vykolejených vozů nákladního vlaku, který sice byl na druhé koleji, vagony ale zasahovaly do trasy rychlíku.
Rychlík Pannonia jezdil déle než půl století, po většinu své existence vozil cestující ze Sofie do Berlína a zpět. I 11. prosince 1970 za sebou už měl cestu z Bulharska přes Rumunsko, Maďarsko a část Československa. Cestující v zájezdovém lehátkovém voze polských železnic, který jel hned za lokomotivou, se právě probouzeli, v restauračním voze zařazeném za ním bylo plno, lidé přišli na snídani. Rychlík opustil Brno s dvacetiminutovým zpožděním a plnou rychlostí se vydal na další část své cesty.
Zatím zastavil u vjezdu do říkonínského nádraží nákladní vlak, který čekal, až bude mít volno k vjezdu do stanice. Souprava byla dlouhá, dosahovala až na viadukt přes Libochovku. Za nákladním vlakem jela od Vlkova samotná elektrická lokomotiva. Měla zastavit u hlásky Níhov, hláskařka však nastavila návěst na volno a pustila lokomotivu do obsazeného oddílu. Zatímco se lokomotiva „Laminátka“ S489.0041 blížila ke konci nákladního vlaku, v opačném směru přijížděl do Říkonína rychlík Pannonia.
Lokomotiva S489.0041 narazila na říkonínském viaduktu do konce stojícího nákladního vlaku. Po srážce se vyšinulo osm posledních vozů. Zatímco pomocník strojvedoucího nákladního vlaku vyrazil zjistit na konec soupravy, co se stalo – už tu byl rychlík. „Co tam dělají ty vagony?“ zvolal strojvedoucí, než Pannonia vedená lokomotivou S499.0117 vlétla devadesátikilometrovou rychlostí do vykolejených vozů. „Vlak se roztrhl, všude byla spousta skla,“ popsal průběh nehody druhý strojvedoucí Ján Žemla.
Tragédie však teprve začínala. Nárazem se vážně poškodil první vůz a k lokomotivě zůstal připojen pouze jeho podvozek. Skříň prvního vozu – lehátkového – a celý druhý vagon – restaurační – po střetu s nákladními vagony přepadly přes okraj viaduktu. Zbylých deset vozů rychlíku zůstalo stát na okraji propasti. „Kdyby popojel snad o půl metru dál, tak se to všechno zřítilo dolů. Pohled do hloubky byl úděsný,“ vzpomínal návěstní mistr Stanislav Limberk, který vzápětí přispěchal na místo neštěstí.
V troskách vozů, které spadly až do třicetimetrové hloubky, zahynulo 31 lidí. Dalších 17 včetně posádky rychlíkové lokomotivy utrpělo při nehodě zranění.
Historicky byla říkonínská tragédie čtvrtou nejhorší železniční nehodou a třetí nejhorší nehodou, při které umírali cestující ve vlaku. Docela nejhůře skončila deset let před Říkonínem v listopadu 1960 srážka vlaků u Stéblové, kterou nepřežilo 118 lidí. O patnáct lidí méně zahynulo, když rychlík narazil do stojícího osobního vlaku u nádraží v Šakvicích na Štědrý den v roce 1953. V prosinci 1950 zemřelo na přejezdu v Podivíně 34 lidí v autobusu, který vjel před rychlík. Téměř všechny nehody měly společnou oblast kde se staly – jižní Moravu – a všechny měly společnou také dobu, k nejtragičtějším nehodám na české železnici došlo vždy v pokročilém podzimu nebo v počínající zimě.
