V současné době se v České republice nachází víc než tři sta tisíc ukrajinských uprchlíků a v zimě možná budou přicházet další. Za posledních sto let se Češi museli vyrovnávat i s jinými migračními vlnami. V průběhu 20. století přicházeli Židé, Bosňané nebo Řekové a další etnické skupiny z různých koutů Evropy. Tématu se v pořadu Reportéři ČT věnoval David Vondráček.
Reportéři ČT: Do Československa přicházeli Ukrajinci i Řekové. Z jejich zemí je vyhnala válka
Reportéři ČT: Evropa v pohybu (zdroj: ČT)
Československo hned po svém vzniku podporovalo Demokratickou ukrajinskou lidovou republiku, která existovala od roku 1917 do roku 1919. Na československém území vznikaly dobrovolné oddíly, které měly odejít na východ bojovat proti bolševikům.
„Na Olšanských hřbitovech je na čestném vojenském pohřebišti pohřbeno jednadvacet příslušníků takzvané ukrajinské legie v Československé armádě. Původně působili v Haličské ukrajinské armádě,“ popisuje historik Adam Hájek ze Správy pražských hřbitovů.
K bojovým akcím ukrajinské legie nakonec nedošlo a po vítězství komunistů na území dnešní Ukrajiny se sny o samostatném státě rozplynuly. V Československu našlo nový domov deset tisíc Ukrajinců.
„V rámci armády se zde nacházely i rodiny vojáků a další uprchlíci, kteří následně zůstali a založili vlastní školy a spolky. Až tisíc Ukrajinců studovalo československé vysoké školy,“ shrnuje Hájek osudy ukrajinských uprchlíků.
Konec druhé světové války znamenal přesuny národů po Evropě
Po druhé světové válce proběhla v českých zemích největší demografická změna v dějinách. Obnovená republika do Německa vysídlila tři miliony sudetských Němců a do jejich prázdných domů přišli lidé z nižších společenských vrstev nebo i Rusíni a Slováci z Rumunska. Nedobrovolně do prázdného pohraničí přesunulo i pět set tisíc maďarských rodin z jihu Slovenska, které následně musely čelit snahám o asimilaci.
Svobodova armáda, která vznikla během druhé světové války v Sovětském svazu, nabírala své členy z řad místních krajanů i volyňských Čechů. Ti s ní následně došli až do Prahy. Po válce za vojáky do Československa přijely jejich rodiny a ostatní členové jejich vystěhovalecké skupiny. Celkem jich bylo pětatřicet tisíc, ale měli již zkušenost se stalinismem, takže v místních komunistech vzbuzovali obavy.
„Zažili sovětskou moc, odesílání do gulagů a dopady kolektivizace. Zdejší komunistická strana měla oprávněné obavy, že o tom budou mluvit s československými sousedy. Byla daná podmínka, že v daném městě nebo vesnici mohlo žít nanejvýš třicet procent volyňských Čechů,“ uvádí historička Dagmar Martinková, která je sama potomek Čechů z Volyně.
Mezi uprchlíky z této doby lze počítat i tisíce etnických Čechů z německého Slezska v okolí Vratislavi. Z jejich domovů je vyháněli Poláci, kteří po druhé světové válce získali kontrolu nad touto oblastí.
„Poláci na nás koukali, že jsme Němci, a Němcům se zase nelíbilo, že jsme Češi,“ vzpomíná pamětnice, která zažila vysídlení ze Slezska. Podobná situace byla i v Kladsku mezi Orlickými horami a Jeseníky, které ve středověku patřilo českým knížatům i českým králům a ve kterém žily tisíce starousedlých Čechů. Po válce je však odtud vyhnali Poláci a Sověti.
„Byl to mladičký voják, kterému snad nebylo ani osmnáct roků. Povalil ji a dal ji ke krku pistoli. Maminka říkala, že do smrti cítila ten studený kov na kůži. Maminka ke mně přišla znásilněním,“ svěřuje se s traumatizujícími vzpomínkami jedna z respondentek Reportérů ČT.
Dětí, jako je ona, prý bylo po válce víc. Její matka chtěla v rodném listu uvést, že otcem je neznámý sovětský vojín, ale z politických důvodů tehdy nebylo možné, a proto v dokumentu úředníci uvedli „otec neznámý“.
Židé odcházeli z Evropy do Palestiny. Řekové směřovali z Balkánu do Evropy
Židé čelili pronásledování i po druhé světové válce a po šoa, docházelo k němu na různých místech ve střední Evropě. Pod patronací Organizace spojených národů odcházeli Židé na Balkán a dál do Palestiny, jejich cesta vedla i přes Československo. Podle Kateřiny Čapkové z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky jich odešlo z Polska přes Československo až dvě stě tisíc.
Někteří z nich se na území státu zdrželi i několik měsíců, kdy žili v oddělených táborech, které hlídali ozbrojení čeští a slovenští policisté. „Tranzitní tábory byly přeplněné a jejich podmínky byly tristní. V jednom z nich vypukl i tyfus,“ popisuje Čapková situaci židovských emigrantů.
Koncem čtyřicátých let uteklo kvůli občanské válce do Československa kolem dvanácti tisíc Řeků, kterým se následně podařilo najít nové domovy. Často se profilovali jako komunisté.
„Oba rodiče patřili do vlny uprchlíků z roku 1949, ale každý pocházel z jiné vesnice a potkali se teprve v albánských uprchlických táborech. Všichni to byli rolníci. Myslím, že jim situaci velmi usnadnilo, že byli zvyklí velmi tvrdě pracovat,“ vzpomíná potomek řeckých imigrantů žijící v Česku Charilaos Karadžos. Do zaměstnání nakonec nastoupili v československých textilních závodech. Náznaky xenofobie Karadžosovi rodiče nezažili v profesním ani v soukromém životě.
Počátkem devadesátých let našlo v Česku útočiště šest tisíc uprchlíků z bývalé Jugoslávie. „Když vidím v televizi, co se děje na Ukrajině, tak se mi vrací vzpomínky. Vojáci začali ostřelovat město, to pro nás byly naprosto nepředstavitelné zážitky,“ vzpomíná na občanskou válku Miroslav Jerenič z bosenské Tuzly. V Česku je téměř třicet let, pracuje zde jako lékař, má zde svou rodinu a přátele, ale s problémy kvůli své národnosti se dosud nesetkal.
„Ukazuje se, že současná doba je velmi těžká a specifická. Přichází obrovská vlna uprchlíků, kterou Česká republika ještě nezažila. Smekám klobouk před českým národem za veškerou pomoc,“ uzavírá Jerenič svůj příspěvek pro Reportéry ČT.