Přesně před třiceti lety, 1. ledna 1993, vznikla rozpadem Československa samostatná Česká republika. Společný stát Čechů a Slováků přestal po 74 letech existovat úderem půlnoci 31. prosince 1992. Podle vrcholových politiků tehdejší doby i současnosti šlo o završení dlouhodobých tendencí, vztahy obou nových zemí to ale nijak nepoškodilo.
Před třiceti lety se Češi a Slováci vydali vlastní cestou
Česká a Slovenská Federativní Republika (ČSFR) měla de facto tři vlády – společnou federální a dvě národní. Poslední parlamentní volby v historii Československa začaly 5. června 1992, kdy již ve vzduchu visel rozpad federace. Výsledky dvoudenního hlasování nakonec směřování ke konci společného státu potvrdily.
V české části země jasně vyhrála ODS v čele s Václavem Klausem a propadlo Občanské hnutí, v jehož řadách figurovala řada osobností, která vedla předchozí bezvýsledná jednání se slovenskou reprezentací o formě zachování společného státu. Na Slovensku pak stejně přesvědčivě dominovalo Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS) Vladimíra Mečiara, které prosazovalo slovenskou samostatnost.
Schůzky lídrů vítězných stran velmi záhy ukázaly, že doba vleklých diskusí o budoucnosti společného státu se chýlí ke konci. HZDS nejprve například navrhovalo „ekonomické a obranné společenství“, pro ODS byla tato forma nepřijatelná. Klaus po jenom z prvních jednání prohlásil, že „společný stát je ztracen“. Ze strany Slováků poté padl i návrh referenda o podobě svazku s Českem.
Na čtvrtém setkání ODS a HZDS se dohodlo vytvoření federální vlády a zásady programového prohlášení. Přijatá politická dohoda konstatovala také rozdílné názory na státoprávní uspořádání. ODS nepovažovala konfederaci, prosazovanou HZDS, za společný stát a dávala přednost ústavnímu rozdělení Československa na dva samostatné státy. Česká strana zde tak opustila roli jakéhosi zachránce společného státu a zaměřila se na klidný rozchod.
Události ohledně rozdělení eskalovaly 17. července, kdy Slovenská národní rada (SNR) přijala deklaraci o svrchovanosti Slovenska, o tři dny později abdikoval Václav Havel na prezidentský úřad a 26. srpna byl na jednání ODS a HZDS v brněnské vile Tugendhat sestaven harmonogram zániku federace. Bylo tam také poprvé oznámeno datum rozdělení - 1. ledna 1993. Několikahodinového rozhovoru Klause a Mečiara mezi čtyřma očima se nesměli účastnit novináři, jeho obsah tak dodnes zůstává veřejnosti neznámý.
Hlavou české vlády byl sice Klaus a slovenské Mečiar, oba nejsilnější subjekty ve Federálním shromáždění, ODS a HZDS, však ještě předtím vytvořily federální kabinet v čele s Janem Stránským (ODS). Ten zanikl spolu s federací k 31. prosinci 1992. Stránský po odstoupení Havla z funkce prezidenta do konce roku vykonával i některé prezidentské pravomoci. Havel byl zvolen českým prezidentem až 26. ledna 1993.
Praktické změny
Noví sousedé museli řešit mnoho praktických problémů. Například práce na dělení majetku – obvykle v poměru dva ku jedné ve prospěch ČR – začaly už koncem roku 1992, později se ale jednání zadrhla a odblokovali je až premiéři Miloš Zeman a Mikuláš Dzurinda koncem 90. let.
Lidé žijící v obou zemích si také museli zvolit občanství, nárok na ně se určoval nejen podle aktuálního trvalého pobytu, ale také z místa narození nebo občanství rodičů. Obě země se přitom dlouho stavěly odmítavě k možnosti občanství dvojího. Známý je případ Petra Uhla, který si zvolil občanství slovenské a teprve časem se domohl i českého.
Tisíce českých důchodců pobírajících penze ze Slovenska pak patnáct let čekaly, než se ČR rozhodla důchody jim dorovnat.
Během let se mírně měnil názor na rozpad federace, který zpočátku výrazně pozitivněji vnímali na Slovensku. V průzkumu z roku 2017 kladně rozdělení ohodnotilo 42 procent Čechů a 40 procent Slováků. Podle nejnovějšího průzkumu považuje rozdělení za pozitivní krok 47 procent Čechů a dokonce 62 procent Slováků.
Klaus s Mečiarem mnoho jiných možností neměli
Na okolnosti rozdělení Československa loni při společném setkání Klaus s Mečiarem vzpomínali. Podle nich bylo toto jednání završením dlouhodobého procesu rozcházení Čechů a Slováků a jejich cílem bylo dohodnout přátelský zánik tehdejší federace.
„Byly to klíčové chvíle pro historii obou našich zemí, které mohly dopadnout špatně, jak dopadly v dalších zemích. Celý svět nám závidí, jak jsme to provedli, v jakém přátelském tónu. Vztahy Čechů a Slováků jsou nejlepší v dějinách,“ řekl Klaus v debatě ve vile Tugendhat. Dodal, že česko-slovenský problém trval od nepaměti, země nejsou stejné a rozvod Československa byl už od roku 1968, kdy podle něj vznikla podivná československá federace.
V rozhovoru pro ČT pak loni doplnil, že vědomí nevyhnutelnosti rozpadu u něj pramenilo ze tří momentů – takzvané pomlčkové války, tedy sporu o název země, dvouletého působení v roli federálního ministra financí, které provázely každodenní spory, a také neformální rozhovor s tehdejším slovenským premiérem Jánem Čarnogurským, který mu oznámil, že Slovensko chce samostatnost.
Podle Mečiara udělal Václav Havel v lednu 1990 chybu, když přednesl návrh na změnu názvu státu. Mečiar míní, že spor o pomlčku vyvolal mnoho emocí. Při jednání s Václavem Klausem prý prošli všechny varianty možného budoucího státu, nakonec se však shodli na rozpadu. „Mnoho prostoru pro rozhodování jsme neměli. Vyžadovala si to ekonomika i sociální tlak,“ uvedl v rozhovoru pro ČT24.
„První zásada byla nedopustit konflikt mezi našimi národy,“ řekl na setkání s Klausem Mečiar, podle něhož nynější vztahy Česka a Slovenska mají ve střední Evropě mimořádný význam.
Fiala: Rozpad byl správný krok
Současní političtí představitelé mluví o zázraku, kdy se oba nové státy pokojně rozešly, navzájem se respektují a jejich představitelé udržují nadstandardní vztahy. „Podařilo se zachovat silné pouto, přátelství nevymizelo,“ řekl slovenský premiér Eduard Heger při setkání se svým českým protějškem Petrem Fialou (ODS).
Ten prohlásil, že rozdělení bylo správným rozhodnutím a nevyhnutelným krokem, udržování společného státu by vyvolávalo jen další napětí a neshody. „Možná by se později rozpadal za daleko horších podmínek,“ uvedl. Fiala také ocenil, že česká politická reprezentace v roce 1992 akceptovala jako fakt, že Slováci chtějí naplnit své právo na sebeurčení.
Pokojné rozdělení státu podle českého premiéra vyžadovalo na obou stranách velkorysost. „Slovensko nemělo přehnané požadavky a Česká republika nelpěla na hloupostech,“ řekl Fiala.
Historička: Náhlý odklon od federace byl překvapivý
Že se federace výrazně promění, bylo podle historičky Adély Gjuričové z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR patrné už na sklonku socialismu. Tehdy se ve Slovenské národní radě vzedmula vlna odporu proti přípravě nové ústavy, jež měla platit pro komunistické federální Československo i obě republiky. „Uvědomili si, že by tím ztratili právo garantované v roce 1968 zákonem o československé federaci, že si republiky smějí přijmout vlastní ústavu,“ uvedla loni v rozhovoru pro ČTK.
Připomněla, že i první schůzka Občanského fóra a Verejnosti proti násiliu 29. listopadu 1989 skončila hádkou o to, v čem spočívá smysl revoluce. „České disidentské špičky mínily, že půjde o liberalizační reformy. I velmi liberální pročeskoslovenští Slováci ale měli pocit, že už nechtějí do další 'české pasti'. A chtěli začít měnit federaci,“ dodala. Jako problém zmínila i to, že čeští představitelé v podstatě neznali slovenskou národoveckou scénu a byli v kontaktu jen s liberály.
Podle historika Tomáše Zahradníčka ze stejné instituce bylo po sametové revoluci jasné, že Češi a Slováci mají „odlišnou politickou vývojovou dynamiku“, která znemožňovala, aby česká a slovenská společnost fungovaly pohromadě. Například odlišné vnímání Evropy se zakořenilo už v počátcích Československa, kdy Slováci měli malé pochopení pro české problémy s německou menšinou, zatímco Čechů se nedotýkaly potíže Slováků s Maďary.
„V jiných chvílích řeší jiné věci, trošku jinak reagují na mezinárodní situaci, přeci jenom jsou trošku jinak položené na mapě,“ okomentoval pro ČTK. Podle historika se v roce 1992 Češi obávali takzvaného „slovenského osudu“. Nebyli si totiž jistí, kam bude směřovat slovenská politika. Zároveň si také uvědomovali, že z Prahy nebudou moci na Slovensku účinně vládnout. „Někde za tím byl stín vážných obav, že na Slovensku může všechno dopadnout mnohem složitěji a že ta nová hranice, která Českou republiku a Slovensko oddělí, v tomhle ohledu může být užitečná ochrana,“ řekl Zahradníček.
Podle Gjuričové také z politickohistorického výzkumu vyplývá, že zatímco značná část české veřejnosti lnula k federálním institucím, slovenská veřejnost se identifikovala s institucemi v Bratislavě. A roli v cestě k rozdělení sehrály i nesouměrné dopady porevoluční ekonomické proměny v českých zemích a na Slovensku.
Přesto podle ní až do parlamentních voleb v červnu 1992 otevřeně požadovala samostatnost jen Slovenská národní strana a i radikální slovenské Křesťanskodemokratické hnutie vedené Jánem Čarnogurským chtělo zachování federace - byť tak, aby jí nezůstaly žádné trvalé pravomoci, jen ty delegované oběma republikami.
„Ale v létě 1992 se to opravdu změnilo, na české i slovenské straně došlo k významnému posunu,“ zdůraznila historička. Popsala, že dominantní české pravicové strany začaly federaci identifikovat jako zpátečnickou a socialistickou, proti čemuž měly stát nové, dynamické republiky, ačkoliv nebylo jasné, jak si dva malé státy povedou. „Ale tehdy to bylo chytlavé a liberální tisk se k tomu přidal,“ poznamenala Gjuričová.
57 minut
Sbohem Československo – Jak na to šli Klaus s Mečiarem
Mělo se vyhlásit referendum?
Právě tento překotný obrat je podle ní jednou z velkých historických otázek. Dodala, že i tak se ale v parlamentu v listopadu 1992 rozdělení podařilo schválit jen velmi těsně, a to až po různých slibech a výměnách. Historička také upozornila, že průzkumy veřejného mínění zároveň dlouhodobě vykazovaly podporu zachování federace – na straně české i slovenské.
S tím podle ní souvisí i otázka, jak se mohlo rozdělení uskutečnit bez vyhlášení referenda. Ačkoliv podle Gjuričové téma referenda „bylo na stole“, zákon o referendu existoval a určitá část politického spektra ho požadovala, neuskutečnil se ani pokus o jeho vyhlášení. „Všichni tušili, že by asi vyhrálo zachování Československa. Ale jednak v něm už pro obě veřejnosti nešlo moc vydržet a jednak už to ve federaci opravdu nefungovalo. Asi by se referendem nic nevyřešilo, ale zároveň to bez něj opravdu není úplně právně čisté,“ uvedla Gjuričová.
„Technicky vzato ale rozdělení opravdu klaplo. Federální instituce se samy v roce 1992 rozdělovaly v přímém přenosu, společnost na to byla prostě již zralá,“ doplnila.
Rozpadem Československa vznikly dvě spíše menší země, které se, stejně jako bývalé Československo, dle rozlohy i počtu obyvatel řadí zhruba doprostřed skupiny všech států světa. Zatímco Československo bylo podle rozlohy 95. největší zemí světa, samostatná ČR je 115. a Slovensko 127. Podle počtu obyvatel patřilo patnáctimilionové Československo do sedmé desítky, ČR je nyní 85. a Slovensko 116. nejlidnatější zemí světa.
