I po třiceti letech od osudového léta 1992 se zdá, že po tehdejších červnových volbách nebylo cesty zpět. Soužití České a Slovenské Federativní republiky (ČSFR) se pomalu, ale jistě chýlilo ke konci. Václav Klaus a Vladimír Mečiar, dva hlavní strůjci poklidného rozdělení federace, našli v napjaté době při stupňujících se problémech společnou řeč. S dalšími politickými aktéry doby vzpomínali na atmosféru a další okolnosti posledních měsíců rozpadajícího se státu v pořadu Události, komentáře.
Z dnešního pohledu to byla složitá a zamotaná doba. ČSFR měla de facto tři vlády – společnou federální a dvě národní. A právě červnové volby do národních rad (parlamentů) vynesly do ústředního dění dvě klíčové postavy. V českých zemích jasně vyhrála Klausova ODS (v koalici s Křesťanskodemokratickou stranou), na Slovensku také výrazně Mečiarovo Hnutie za demokratické Slovensko (HZDS).
Oba straničtí lídři pak vedli jednání o budoucnosti federace v soukromí na zahradě brněnské vily Tugendhat. Byli tak u konce jednoho soustátí a na počátku dvou nových republik, které vznikly 1. ledna 1993.
„Pro nás byl důležitější pád komunismu, zrod svobody a demokracie, politického pluralitního systému a tržní ekonomiky. Tím bych začínal. Tohle (rozpad ČSFR a vznik ČR) bych dal v každém případě na druhé místo,“ říká ke svému historickému odkazu Klaus, tehdejší předseda české vlády.
„Když jsem šel 1. ledna 1993 o půlnoci vyhlásit vznik slovenského státu, tak všichni, kteří byli se mnou u jednání, nebo všichni, kteří byli v politickém grémiu, odmítli se mnou na tribunu jít,“ vzpomíná tehdejší předseda slovenské vlády Mečiar. „Bylo to trochu smutné, že jsem šel na tribunu a všichni odmítli. Po cestě jsem potkal jednoho náhodného kněze, který mi řekl, jestli by mohl přečíst modlitbu,“ tvrdí po letech Mečiar k tomu, že aspoň nebyl sám, když se jeho političtí kolegové nově nastalé situace zalekli.
„Vnitřní pocit byl ten, že něčeho jsme dosáhli, ale celé břímě toho, co dál, protože jsem si byl vědom toho, co bude dál, jako jeden z mála na Slovensku, tak to tlačilo na bedra,“ přiznává Mečiar.
Konec federace, nebo pokračování?
Nastávající konec společné federace oba politici vnímali rozdílně. Pro Mečiara nastal rozpad daleko dříve než v létě 1992, konkrétně už v listopadu 1990. „Když byly rozhovory o kompetencích za účasti slovenské a české vlády. Bylo jasné, že jestli nebude demokratizace státní správy, jestli nebude decentralizace státní správy, že to vyvolá konflikt, který tuto společnost rozloží. Proto hned po jednání jsem Petru Pithartovi oznámil trochu dojatý, že právě Československá federace skončila. Zbytek už je jen technikálie,“ osvětluje Mečiar.
Naproti tomu Klaus až do brněnských jednání věřil v pokračování soustátí. Rychle ale změnil svůj názor. „Já jsem více a více pochopil, že Slovensko prostě chce být prvně v dějinách samostatným státem, že chce nezávislost, že chce mít svou vlaječku v Evropské unii a tak dále. Mě to jako člověka, který se narodil ve společném státě, netěšilo. Nicméně jsem pochopil, že není šance to blokovat, není možnost se tomu bránit. A že bránit se tomu by vytvořilo neklid, nestabilitu a komplikace do budoucna,“ domnívá se Klaus.
Větším optimistou než Klaus byl Pavel Rychetský, původně spoluzakladatel Občanského fóra a do června 1992 tehdejší místopředseda federální vlády. „Já jsem stále věřil, že se může podařit udržet společný stát. Samozřejmě, že v jeho základech byl zásadní problém: federace byla vytvořena seshora, ne z vůle dvou národů a republik, bylo to nařízení ještě v dobách minulého (socialistického) režimu.“
„Pokusit se takhle vytvořenou federaci transformovat na federaci dvou suverénních republik bylo obtížné, ale nemyslím si, že nemožné. Pravda je, že jistou roli hrály zcela legitimní aspirace slovenského národa na vlastní státnost. Už tenkrát jsem tušil, že tyto aspirace musí být dříve nebo později naplněny. Jen jsem nepředpokládal, že po té listopadové revoluci tak rychle dojde k rozpadu společného státu. Tehdy jsem to vnímal jako selhání demokracie, že jsme to nedokázali,“ má jasno Rychetský.
„Když jsme se sešli, nepřišli jsme dělit stát,“ odmítá tehdejší místopředseda slovenské vlády Milan Kňažko jednostranný náhled na slovenskou delegaci u nakonec neúspěšných jednání pro pokračování ČSFR. „Hledali jsme možnost soužití za jistých okolností, a ty okolnosti se nazývaly ‚autentická federace‘. To kdysi vyslovil Václav Havel, když byla takzvaná pomlčková válka, že je potřeba škrtnout z názvu (státu) ‚socialistická‘. Protože, řekněme si pravdu, my jsme byli stejně federativní jako socialističtí. Jedno i druhé bylo pokrytectví. Nemělo to pravidla, která by mohla dlouhodobě udržet dobré vztahy v jednom státě,“ říká Kňažko, jenž ale nesouhlasí s tezí, že by se o definitivním rozpadu federace rozhodlo už na jednáních ve vile Tugendhat.
„Potom jsme se ještě celé týdny scházeli v Bratislavě, Praze, Jihlavě a tak dále. Konfederace byla posledním stéblem tonoucího. Aspoň zkusme něco společného, ať se to nazývá konfederace. A na to Václav Klaus řekl, že ‚než nějaké experimenty, to raději dva suverénní státy‘. Což bylo několik týdnů od Tugendhatu, takže nesouhlasím s Klausovou vzpomínkou, že to bylo hned jasné. Vůbec to nebylo jasné,“ doplňuje Kňažko.
Situaci se však ani podle Rychetského nedalo zachránit. „Rozhodující roli sehrály dva faktory. Prvním byl dlouhodobý historický paternalismus vůči Slovensku. To byl ten jed. Bylo to něco, co svým způsobem iniciovalo až nacionalismus v separatistické podobě. Česká politika měla historicky a dlouhodobě negativní vliv na slovenskou snahu odtrhnout se od společného státu,“ uznává v současnosti předseda Ústavního soudu.
Spor o pomlčku jako rozbuška
Tehdejší vzájemné problémy obou republik se totiž stupňovaly. Pro Klause s Mečiarem byla prvním momentem pomlčková válka a spor o název soustátí. „Válka o pomlčku byla pro mě prvním jasným signálem neklidu a od té doby se vršil jeden krok za druhým,“ říká Klaus a Mečiar s ním souhlasí. „Václav Havel oznámil změnu názvu, což vyvolalo rozpor ve Federálním shromáždění i v národních radách. Spor o pomlčku trval čtyři měsíce, souviselo s tím hodně emocí.“
Mečiar zmiňuje i rozdílnou ekonomickou situaci obou zemí federace a ekonomické těžkosti Slovenska. „Likvidace zbrojního průmyslu představovala na Slovensku zlom v podobě téměř stovky tisíc nezaměstnaných,“ připomíná jednu z nejcitovanějších křivd, často připisovanou prezidentu Havlovi. „Autorem konverze zbrojního průmyslu nebyl v žádném případě Václav Havel, to je lež,“ upozorňuje socioložka Iveta Radičová, bývalá slovenská premiérka v éře samostatnosti a původně členka revolučního slovenského občanského hnutí Verejnosť proti násiliu na fakt, že příprava budoucí konverze se objevila už na konci 80. let ještě za socialistického režimu.
Mezi dalšími body tření Klaus jmenuje celkovou fázi dvouletého soužití v rámci federace z pozice ministra financí ČSFR, jenž musel řešit neustálé spory o státním rozpočtu, daních, clech či kurzu měny. „Definitivní tečku tomu dodaly volby v červnu,“ tvrdí Klaus s odkazem na triumfy ODS a HZDS, přičemž „profederativní“ Občanské hnutí v českých zemích propadlo.
Právě na výsledek voleb upozorňuje i Rychetský, ale z trochu jiného pohledu. „Já bych ale Klausovi slova o tom, jak mu záleželo na zachování federace, moc nevěřil. Jak to, že se Václav Klaus rozhodl být předsedou české vlády a opustit federální vládu? Totéž udělal i Vladimír Mečiar. To byl pro mě signál. Já, a z úst Klause to někdy slyšíme, že to byl Mečiar, kdo rozbil stát, tomu moc nevěřím. Podle mého soudu Mečiara tady pod tím platanem (na zahradě vily Tugendhat) vmanévroval do té pozice, ale on byl ten, kdo si asi říkal, že společný stát nemá smysl, a měl zájem na tom, abychom se oddělili,“ myslí si Rychetský.
Současný předseda Ústavního soudu nesouhlasí ani s Mečiarovým tvrzením o případném obsazení Slovenska federální armádou v případě snah o odtržení, ačkoli rozdělení federace nakonec proběhlo mírovou cestou. „To je absolutní nesmysl. To je nějaká jeho snad paranoická fixní idea. Jako člověk, který dřív ve federální vládě seděl, vás mohu ubezpečit, že nic takového se ne nepřipravovalo, ale ani by to nikoho nenapadlo,“ odmítá důrazně Rychetský.
Podle něj se však nesmí zapomínat na další dvě události. „V létě 1992 Slovenská národní rada přijala deklaraci suverenity a vzápětí slovenskou ústavu v srpnu. To byly okamžiky, které ukazovaly, že se velmi těžko může podařit udržet společný stát,“ dodává Rychetský.
„Česká národní rada se slovenskou národní radou nebyly schopné podepsat smlouvu o spolupráci. To je absurdní. Měly podepsat tuny různých smluv a udělat všechny kroky, aby bylo na čem pokračovat. Byl prázdný stůl,“ konstatuje Kňažko při pohledu zpět na roky 1991 a 1992.
Sami, ale přece společně
Obě republiky se tak po patové situaci vydaly cestou samostatnosti. „Pro mě jako ekonoma nebyla naprosto dominantní ekonomická stránka věci. To nám podsouvat je trošku falešné a není to prostě pravda. Dominantní důvody byly ty pocitové. Slovensko opravdu chtělo být prvně v historii státem. Česko necítilo potřebu zbavit se Slovenska. Hrát si na falešné slzy, to já jsem takhle uvažovat nikdy neuměl. Já jsem to rozdělení akceptoval,“ říká Klaus.
„I o referendu jsme jednali. Referendum by znamenalo vyvolání chaosu, který by byl neřiditelný. Nemyslím si, že by to bylo nedemokratické. Čas dal odpověď. V roce 1994 byly na Slovensku předčasné volby. Kandidovala strana za obnovu Československa a získala okolo jednoho procenta hlasů,“ dodává Mečiar.
Podobně jako obě zainteresované strany dříve společného soustátí vnímaly křehkou federaci do inkriminovaného léta 1992, vstupovaly rozdílným způsobem do samostatné etapy, zejména z ekonomického pohledu. V rámci mezinárodních struktur však šli takříkajíc bok po boku. „K úspěšnému příběhu (Slovenska) patří členství v NATO, OECD a na rozdíl od České republiky i v eurozóně,“ vyjmenovává Radičová vedle členství v Evropské unii.
„Československo byla země, která rozmontovala Varšavskou smlouvu, Radu vzájemné hospodářské pomoci a začala vyjednávat odsun sovětských jednotek. Základní geopolitický transfer, z kterého potom benefitovaly oba nástupnické státy vstupem do NATO a Evropské unie, měl půdorys v Československu. To, že se to (nárazníkovou zónu států ve střední Evropě, které nepatřily nikam) povedlo přelomit tak, aby se pohnulo a rozšířilo NATO, to byl zásadní úspěch Československa,“ uzavírá Ivan Gabal, sociolog a jeden ze zakladatelů Občanského fóra.
