Rozpad Československa před čtvrtstoletím byl nevyhnutelný, mezi Čechy a Slováky bylo napětí dlouhodobě. V debatě v budově někdejšího Federálního shromáždění se na tom shodli tehdejší předsedové české a slovenské vlády Václav Klaus a Vladimír Mečiar. Slováci se při všech dějinných otřesech znovu vraceli k roku 1918 a ptali se, jestli se to tehdy poskládalo správně, připomněl Klaus. Podle Mečiara, se kterým Klaus před čtvrtstoletím dělil tehdejší Československo, Slováci Čechům nikdy nepřestanou být za události roku 1918 vděční, ale přesto se vždy chtěli vydat vlastní cestou.
Československo z roku 1918 nebyl podle tehdejšího předsedy slovenské vlády a pozdějšího slovenského premiéra Mečiara špatný projekt. „Vyhovoval oběma národům,“ myslí si Mečiar. „Nikdy nezapomeneme my jako národ ani dějiny samotné, že to byli Češi, kteří nám vrátili jazyk, učili na našich školách, protože slovenští učitelé tehdy nebyli, a že to byla česká inteligence, která nás zastupovala,“ poděkoval Mečiar Čechům. Do Prahy dorazil na pozvání Klause poprvé po 19 letech.
Slováci se před vznikem společného státu dostali podle Mečiara až na hranici národního zániku. „To je možná trochu přehnané, ale je pravda, že bez Československa by situace Slováků byla komplikovanější a možná by dnes byli na na úrovni Lužických Srbů,“ myslí si historik Jan Rychlík z Ústavu českých dějiny Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
Podle bývalého prezidenta a tehdejšího českého premiéra Klause ale bylo vždy zřejmé, že Slováci vidí věci trochu jinak. „Slováci se vždy vraceli k roku 1918. My jsme měli sídlo v Praze, žádný problém jsme neviděli a mysleli jsme si, že takhle to musí mít i ostatní. Že jsme si nevšímali toho, že tak to není, byla naše chyba,“ domnívá se dnes Klaus.
Slováci totiž podle něj vnímali Prahu v něčem stejně negativně, jako Praha viděla Moskvu. „My jsme měli jediný cíl, zbavit se komunismu, od kterého jsme odvozovali naše křivdy. Slovensko ale cítilo nesvobodu i národní. My měli centralismus spojený s komunismem, oni i s Prahou. Ale protože komunismus zakazoval svobodný diskurs o čemkoliv, nemohlo se mluvit ani o samostatném slovenském státu,“ hodnotí Klaus.
Rozdělení Československa proběhlo podle Mečiara mimořádně pokojně. „Když jsme jednali s Evropskou unií o mezinárodním uznání, vzkázali nám, že ano, ale jenom pokud nedojde k násilí. My ale neuvažovali ani o zlém slově! Byli to čeští generálové, kteří nám říkali, co ještě bychom ze společné výzbroje mohli potřebovat a co by se nám mohlo hodit. Ať se děje cokoliv, budeme si vždy nejbližší,“ zdůrazňuje Mečiar.
„Těžší rozhodnutí jsem nedělal. Mnoho rozhodnutí stálo na slově dvou lidí a Václav Klaus to svoje nikdy neporušil,“ dodává s tím, že to byl z českých politiků pouze Klaus, kdo vedl v roce 1992 předvolební kampaň i na Slovensku a o slovenský pohled se zajímal. Při dělení státu to byl ale tvrdý partner. „Po každém jednání s ním jsem byl o dvě tři kila lehčí, jak jsem se zapotil,“ vtipkuje dnes Mečiar.
Referendum o rozdělení státu podle něj nebylo možné už proto, že by se obtížně formulovala jeho otázka. „Mělo by mít jednu otázku, jestli chceme být spolu – ale už se nedalo zeptat jak,“ vzpomíná Mečiar s tím, že rozdělení bylo nevyhnutelné i proto, že podle něj federální orgány nefungovaly. Podle obou politiků rozdělení států oběma národům prospělo. „Slovákům více než nám,“ dodává Klaus.
