Praha - František Wiendl pomáhal lidem na svobodu. V rodných Klatovech se účastnil odboje proti německé okupaci za druhé světové války i proti komunistické vládě po roce 1948. Poté, co svět rozdělila železná opona, působil na Šumavě jako člen převaděčské sítě. Riskantní činnost Wiendla nakonec přivedla do lágru. Odsouzen byl na osmnáct let, po deseti letech ho osvobodila amnestie. Na své noční přechody vzpomíná ve fotografiích Jana Langra.
Nejprve nacisté, potom komunisté. František Wiendl si prožil dvě desetiletí konfrontace s diktaturami, a zaplatil za to roky v lágrech, kde zdraví lidí ohrožovala práce s radioaktivním materiálem. Avšak dožil se úplné svobody - v listopadu 1989 mohl uvítat sametovou revoluci. Wiendl se narodil v prosinci 1923 a zůstává žijícím svědkem významných dějinných událostí dvacátého století.
Vzpoura proti hákovému kříži
Jeho vzbouřenecká cesta začala s nacistickou okupací. Žil s rodiči v Klatovech, z nichž především otec, rovněž František Wiendl, mu byl vzorem nezlomného přístupu. Bojoval už v první světové válce na východní frontě, nechal se zajmout ruskou stranou, a tak mohl být svědkem komunistických metod během Velké říjnové revoluce.
Otec se synem se angažovali společně v protinacistické odbojové skupině Lidice, která vznikla po heydrichiádě na počest vypálené vesnici. Syn Wiendl měl pro nové odbojové hnutí shánět sympatizanty mezi svými vrstevníky. Psali protiněmecké letáky, shromažďovali zbraně a pomáhali rovněž rodinám postiženým zásahy gestapa, které bez otců živitelů nutně potřebovaly finanční výpomoc.
Velká chvíle přišla pro Františka Wiendla ml., když bylo v květnu 1945 zachyceno volání Prahy o pomoc. Jejich skupina měla podle plánu zajistit obsazení stadionu a odzbrojení kulometných hnízd, aby byla volná cesta k Domažlicím. Otec nebyl přítomen, a tak se k velení dostal syn.
-
„Vymyslel jsem takový plán. Řekl jsem jim: 'Podívejte se, Američané už jsou tady, jsme s nimi ve spojení. Bylo by dobrý, abyste složili zbraně. My vám zajistíme volný odchod do kasáren.' Německý četař dal nastoupit posádku na stadion, naši lidé si vzali jejich pušky na ramena, obstoupili četu a doprovodili ji do kasáren. Získali jsme spoustu zbraní. Potom jsme šli odzbrojit kulometná hnízda,“ vzpomínal Wiendl.
Jak uniknout komunismu
Poválečnou svobodu nejprve zkalil výsledek voleb v roce 1946 a následně i únorový převrat. Nová odbojová skupina, tentokrát zaměřená proti bolševikům, se dala dohromady měsíc po únorových událostech.
-
„Vražda Jana Masaryka byla pro nás signálem, že my z druhého odboje jsme se dali dohromady, věděli jsme o sobě, že nesouhlasíme s komunismem, a vstoupili jsme do takzvaného třetího odboje,“ řekl Wiendl.
Zatímco otec měl problémy především kvůli veřejnému psaní protikomunistických hesel, František Wiendl ml. se nejprve náhodou, posléze organizovaně dostal k přeshraničním přechodům, kterými skupina pomáhala lidem dostat se na západ přes šumavské lesy. Výchozím bodem převodů bývalo Nýrsko, později také Chudenín. Oblíbenou trasou převaděčů bylo Liščí údolí.
Prvního zájemce mu domluvil otec. Byl to jistý pan Schneider, kterého za hranice vedla hrozba vězení. Wiendl nechtěl převzít roli převaděče a zkusil se domluvit na spolupráci s vlakvedoucím, s nímž byli přátelé z odboje za války. Nakonec ho skrz Šumavu provedl sám. Významným kontaktem se stal Alois Suttý, figuroval jako agent-chodec. Nejdřív byl ve vězení s Wiendlový otcem, ale podařil se mu útěk za hranice. Postupně se zformovala převaděčská síť, která byla napojena i na Prahu. Každý převod byl risk. Převaděči se museli spolehnout pouze na osobní záruku a doporučení. Zpočátku František Wiendl převáděl osobně až do Německa. Aby ale zabránili odhalení, kdyby se nestihl vrátit ráno do práce, vylepšili proces tak, že si cestu rozdělili na části, mezi nimiž si převáděné osoby předávali. Klatovská skupina tak zájemce o přechod pouze dovezla k příhraniční oblasti, kde si je na další úsek přebral Alois Suttý.
Prozrazení šumavské cesty
I tak nedokázali zabránit tomu, aby na ně tajná bezpečnost nakonec nepřišla. Ještě při prvním střetu s pohraničníky Františka Wiendla zachránila dobře připravená historka. Problematická skupina s dítětem ho zdržela, takže se zpátky vracel později. Skupina pohraničníků s milicionáři na něj čekala. Wiendl byl oficiálně zaměstnán ve stavební firmě a opatřil si propustku do hraničního pásma. Tam se bouraly opuštěné domy, z nichž byl stavební materiál. Wiendl vyprávěl, že se byl na objekty po práci podívat, ale v lese zabloudil, a než by riskoval nezákonné překročení hranic, raději v lese přespal. Přes kontrolu úspěšně prošel.
Přesto ale neušla podezřelá činnost na Klatovsku pozornosti StB. Slabinou systému byla metoda osobního doporučení. Projevila se u Rudolfa Nováka. Znali ho z partyzánské skupiny, a tak ho neprověřili. Nevědli, že Novák vstoupil do strany a byl napojen na StB. Na samotný přechod v listopadu 1949 navíc místo sebe poslal jiného člověka, Josefa Basáka, který také patřil k partyzánům za války. Převáděnou skupinu ještě bez potíží předali Suttému na hranicích. StB je zastavila až na cestě zpátky. Vymyšlená historka jim tentokrát nepomohla a odvezli je do věznice. Vyšlo také najevo, že Basák se na hranicích pokusil zadržet převáděnou skupinu, ale protože byl Suttý ozbrojen, nakonec skončili zatčeni jenom lidé kolem Wiendla.
Následovaly měsíce výslechů. Zadržení odbojáři se museli držet vytvořených alibi a při opakovaných dotazech se nesplést. V březnu 1950 se měl konat soud na Pankráci, a protože nikdo nic neprozradil, očekávali nízký trest za jeden doložený přechod přes hranice. Jenomže přelíčení bylo odloženo, v dubnu 1950 se StB podařilo zadržet Aloise Suttého. Navrch byl uměle vytvořen velký proces, v němž jejich aktivity propojili s dalšími skupinami provozujícími přechody přes hranice. Soud byl v prosinci a shledal je vinnými z velezrady. Zatímco pro Suttého to znamenalo trest smrti, Wiendlovi bylo vyměřeno osmnáct let.
Z lágru do práce
V lednu 1951 převezli Wiendla na Jáchymovsko do lágru Eliáš. Zde nejprve pomáhal jako stavař budovat samotný tábor. Od zednických prací se následně přesunul na úpravnu rudy. Wiendl byl přiřazen na odstřel skal a těžbu uranu a s novým přítelem plánovali útěk za pomoci středověkých štol. Nebyla tu také výrazná kontrola práce, takže měli příležitost. Než plán stihli naplnit, byli předáni na jiné pracoviště. Wiendl vystřídal několik táborů - Nikolaj, L, Rovnost a C, než v roce 1956 na zbytek trestu skončil na Pankráci, kde existovala skupina vězňů stavitelů.
Roku 1960 se dočkal podmínečného propuštění po amnestii prezidenta Antonína Novotného a následující roky strávil v malé osadě Harant v Klenové. Dům v Klatovech byl totiž zkonfiskován a matka se musela přestěhovat sem, do domu bez elektřiny a vody. František Wiendl pomohl s rekonstrukcí a v tom samém domě žil i po roce 1989. Stejně jako otec byl pracovitý, podařilo se mu najít práci jako projektant a do důchodu odešel až v 69 letech, tedy po revoluci. V březnu 1990 se podílel na vytvoření Konfederace politických vězňů. V klatovské pobočce zůstává stále předsedou. V loňském roce mu byla udělena cena Paměti národa.
Paměť národa
Podrobnosti z Wiendlova odboje proti nacistům a komunistům a z pobytu v táborech si můžete přečíst na stránkách Paměti národa.
