Před devíti lety zažilo Česko tichou, postupnou, ale zásadní revoluci. Policie přestala vnímat domácí násilí jako něco, co si mají manželé, partneři a vůbec lidé žijící spolu v domácnosti „vyříkat za zavřenými dveřmi“. Nový zákon jí dal právo agresory vykazovat na deset dní z bytů. Aktuální statistiky Bílého kruhu bezpečí ukazují, že takových případů bylo od roku 2007 celkem 10 614.
Domácí násilníky kdysi stát přehlížel. Teď plánuje jejich „převýchovu“
Jenže začátky byly složité, jak vzpomíná ředitel královéhradeckého krizového centra Nomia Miroslav Bubeník. Snažil se ve zlomovém roce 2007 přimět policii, aby využila nového zákona a pomohla jedné týrané ženě v Hradci Králové. Partner ji bil, kontroloval její pohyb po městě, všechen svůj příjem musela dávat na jeho účet, takže sama zůstávala prakticky bez peněz. Hlídky do jejich společné domácnosti několikrát vyjížděly, ale útočník pokaždé v bytě zůstal i se svou obětí.
„Nějak je tam policisté vždycky uklidnili s tím, že je to jejich záležitost. Klientka pak přicházela bezradná, co s tím,“ popisuje Bubeník. „Říkali jsme jí, že policie má podle nového zákona možnost muže vykázat. Tehdy to tak ale nevyhodnotili. Policisté to tehdy považovali za domácí záležitost, kterou nemají řešit oni. Myslím, že ještě nebyli nastaveni na, řekněme, novější myšlení,“ podotkl ředitel Nomie. Ostatně ani sama žena nevěřila tomu, že něco takového je možné.
Vražda manželů Malhockých policii probudila
„Zaznamenala jsem obrovskou změnu myšlení i v řadách policistů na obvodních odděleních po kauze manželů Malhockých z Českých Budějovic,“ poznamenává policejní mluvčí Ivana Ježková k jednomu z obratů v uvažování policistů. V únoru 2010 zastřelil duševně nemocný muž starší manželský pár přímo v jejich bytě. Byl to syn zabité ženy z jejího prvního manželství. Tragédie se odehrála poté, co policisté několikrát řešili jeho výpady vůči manželům Malhockým v jejich domácnosti. Později vnitřní policejní šetření konstatovalo, že muži zákona mohli dvojnásobné vraždě zabránit. Dva z nich soud dokonce potrestal podmínkou.
„Policisté si uvědomili, kam až může zajít takový latentní jev, o němž do té doby smýšleli tak, že s ním moc dělat nemohou,“ hodnotí Ivana Ježková. A statistiky její slova potvrzují: v průběhu roku 2010 narostl meziročně počet vykázaných zhruba o pětinu a v roce následujícím vykázali policisté z domácnosti nejvíce lidí od roku 2007.
- V roce 2007 - 862
- V roce 2008 - 679
- V roce 2009 - 778
- V roce 2010 - 1058
- V roce 2011 - 1430
- V roce 2012 - 1405
- V roce 2013 - 1361
- V roce 2014 - 1382
- V roce 2015 - 1306
- V prvním čtvrtletí roku 2016 - 353
- (zdroj: www.domacinasili.cz, Bílý kruh bezpečí)
Oběť má právo na „doprovod“
„Myšlení se změnilo a praxe hodně ukázala. Tím, že se vykázání začalo dělat častěji, získáváme zkušenosti a dnes takové případy zvládá kdokoliv na obvodním oddělení,“ říká policejní metodik Martin Mach. Péče o policisty se během let proměnila, jakmile nastoupí do služby, měli by se umět v podobných situacích orientovat.
Klíčové je, aby právě hlídka, která je do domácnosti přivolána, situaci správně vyhodnotila. „Naším úkolem, když přijedeme na místo, je udělat tečku za tím, co se dělo doposud. A když ji uděláme, jsou zas další nástroje, které musíme použít,“ přibližuje Mach. Oběti musí dostat prostor, aby se s životní situací vypořádaly. Policisté tedy záznam o vykázání posílají intervenčnímu centru, které funguje v každém kraji, soudu, a pokud se násilí dotklo i dětí, tak i odboru sociálně právní ochrany dětí (OSPOD).
Agresivní člověk se vůči ohrožené osobě dopustí ublížení na zdraví, vydírání, nezřídka znásilnění nebo třeba omezování pohybu. Do roku 2007, byl agresor trestán třeba za to, že ženu zbil tak, že skončila v nemocnici. Neřešil se tam ale celý komplex domácího násilí. Dneska se zajímáme o historii celé situace a celé dohromady to jako domácí násilí hodnotíme.
Někteří lidé, které domácí násilí poznamenalo, by se sami jen těžko odhodlali svou potíž oznámit. Mnohdy se za ní stydí a zároveň v nich zásadní životní změny vyvolávají strach. Proto jim nabízejí podporu organizace, jako jsou intervenční centra, Bílý kruh bezpečí nebo právě krizová centra, jakému šéfuje i Miroslav Bubeník.
Klienta nebo klientku může pracovník doprovodit na policii coby zmocněná osoba, na což není třeba ani nic sepisovat. „Dnes už jsou na to policisté připraveni, což také nebývalo,“ přibližuje ředitel Nomie a vzpomíná, jak se ho dříve ptali, kde má napsáno, že ho klientka zmocnila k doprovodu na stanici a on jim musel vysvětlovat, že právo takzvané ústní zmocnění umožňuje. Dodává ale, že dnes už pro policisty doprovod není ničím zvláštním. „Je to zcela běžné a působí to dobře i na klienta, když se nic nemusí na stanici složitě dojednávat. Přináší jim to větší pocit bezpečí,“ uvedl.
Je budoucnost v terapii?
Stejně jako změna zákona v roce 2007 nastartovala posun v přístupu k domácímu násilí, tak se nyní schyluje k další novince. Koncem minulého roku dala Rada vlády pro rovnost žen a mužů nový impuls ministerstvu vnitra, aby věnovalo víc peněz na terapeutickou práci s lidmi, kteří se ke svým blízkým chovají násilně. Resort s dotacemi počítá. A změny se chystají také na ministerstvu práce a sociálních věcí. V budoucnu by mělo být možné hradit tyto programy v rámci sociálních služeb, účastníci by za ně tedy nemuseli nic platit.
Řada těchto lidí může být totiž jistým typem oběti. „Obětí své frustrace, neúspěchu, společenského tlaku, genderových stereotypů a neschopnosti zvládat svou agresi. Je potřeba říct, že násilné chování je vždy vinou násilné osoby. Zároveň je nutné dodat, že i násilné osoby si zaslouží pomoc. Nedělám si iluze, že terapeutické programy dokáží vždy změnit násilné chování. Ale zkušenosti nejen ze zahraničí, ale postupně i od nás ukazují, že v řadě případů je změna možná,“ shrnuje Radan Šafařík ze sekretariátu vládní rady.
Miroslav Bubeník, který se terapeutické práci s agresí programově věnuje od roku 2004, přiznává, že to není jednoduché. „Motivace lidí pracovat na něčem takovém mnohdy nejsou. Když my jsme ale pracovali s oběťmi, už jsme si říkali, že pracovat s agresorem je také určitý typ prevence,“ podotkl. Když bylo tehdy něco podobného vcelku nemyslitelné, on už společně s psychiatričkou Olgou Kunertovou z pražského Centra Gaudia zpracovával případovou studii násilníka. Ředitel královéhradeckého centra odhaduje podle vlastní zkušenosti, že zhruba 30 až 40 procent lidí, kteří se násilí dopouštějí, jsou motivováni to změnit. Jen jim k tomu úřady nedávají moc příležitostí. „A v konečném důsledku taková práce vlastně opět chrání případné oběti,“ dodává Bubeník.