Už to budou dva roky, kdy jsem seděl nad kávou s jedním kamarádem. Plánové téma bylo takové to domácí ajťáctví, to víte, chytré telefony v rukou, tablet v batohu, diskuze startovala smířilivou konfrontací jablek a oken. Jenže v tu danou chvíli mé myšlenky zatěžkával dojem, že nemám síly a že se nedaří.
Vypnul jsem aplikaci, odložil mé druhé iJá a změnil téma. Svěřil jsem se tenkrát, že se mi nevede. Myslel jsem si to. Věřil tomu. Vždy jsem měl za to, že pokud stojím, nepohybuji se, nic se nehýbe, že se mi i nedaří. Spojoval jsem si takové stavy s únavou, chybějící motivací. Možná i s nějakými přešlapy, bezradností. Kamarád naslouchal, trpělivě, aby se mu poté podařilo naprosto změnit mé paradigma. Můj neveselý dojem obrátil ve smír a dobrý pocit z toho, že stojím.
Semínko, které zasadíme do země, nějaký čas nevidíme. Proč? Sbírá síly a zapouští kořeny hlouběji do hlíny. Až po určité době vyleze napovrch. Roste a roste, pak se však zastaví. Ale jde jen o zdání. Protože znovu nabírá síly a živiny, zpevňuje se a v růstu nad povrchem pokračuje až po nějakém čase.
Od toho setkání se můj přístup ke stání změnil. Ne, neznamená to, že bych si pokaždé takový stav interpretoval, jako potřebný klid, ono opravdu může jít o stagnaci, z níž jsem tehdy měl obavu. Nyní se však při podobných pocitech umím nadechnout a položit si otázku: není tohle právě ona chvíle, kdy je skutečně čas se zastavit?
Dvouletá zkušenost s touto zvídavostí mě usvědčila v tom, že většinou šlo o signál, kdy zůstat stát bylo to nejlepší, co jsem mohl udělat. Třebaže jsem byl na místě, dál jsem mohl růst. Sbíral energii a síly, ať už to bylo prostřednictvím odpočinku, nebo tím, že jsem si vzal knihu a četl.
Opakovaně si potvrzuji, že pokud chci být dostatečně silný, mít pevné kořeny, bez takových zastavení se neobejdu…
