Lukáš Gregor

Není to tak dávno, kdy jsem pracoval, u toho mi zněla muzika, já dopsal článek a zaposlouchal se. A zjistil, že vlastně mi hudba už několik let pouze hraje, aniž bych ji poslouchal.

Začalo to objevením malé polorozpadlé šopy, kde vznikl první klub přátel dobrodružství. Pokračovalo zájmovými kroužky, odpočinkovým sezením po vysokoškolských přednáškách v diskuzemi zaplněné hospůdce, objevením Facebooku a následným boomem online sociálních sítí na kdeco. Konec v (ne)dohlednu?

Možná to znáte. Na zahradě vysázeno a příručky mladého pěstitele hlásí, že právě v tuto chvíli byste už měli vidět výsledky. Jenže na město, ve kterém bydlíte, ne a ne zapršet.

„Děti, nakreslete, čím byste chtěly být,“ ponoukla nás na prvním stupni základní školy paní učitelka. Na nástěnce se poté vyvěsila řada obrázků s kosmonauty, vojáky, policisty, doktory a jednou snílkovskou princeznou. Mé alter ego nebylo v uniformě, nezachraňovalo svět, ani nemávalo s vlajkou ČSFR v temnotě Měsíce. Mé starší Já sedělo za stolem a bylo obklopeno čtyřmi stěnami s regály. Regály plnými videokazet.

Když se vás Angličan při setkání zeptá How do you do?, odpovíte mu stejnou otázkou a máte zdvořilostní klišé za sebou. U nás mají lidé ve zvyku se ptát Jak je?/Jak se daří?/Jak se máš?, ve výsledku je to často stejně prázdná fráze jako ta anglická, jen s tím rozdílem, že musíte něco jiného říct. S tím, že mi dělá takový vstupní dotaz při setkání problémy, jsem se na stránkách blogu již svěřil, nyní mám v úmyslu zaměřit se na něco jiného, co však s dotazem Jak se máš? souvisí. Je to doznání štěstí…

Čas od času se přesvědčím, že starat se o komunikaci skrze sociální sítě není žádný med. Nebo možná je, ale je rozdíl mezi medem ze supermarketu a tím, který si odnášíte od souseda, co má doma včely. Moc firemních účtů nesleduji a opravdu minimálně se na ně obracím. Zatím se mi totiž ukazuje, že mám zkrátka s nimi pech.

Potkáme se na ulici. Přijdete za mnou do kanceláře. Přijmu od vás telefonní hovor. A vy se mě ptáte, jak se mám.

Kdysi jsem publikoval na sociálních sítích osobní sdělení: „Pokud mají být ve školství (zvláště v tom VŠ) známky, měli by si je studenti dávat sami. Dávalo by to větší smysl a hodnotu.“ Výrok vyvolal u čtenářů několik otázek, současně ale také mou potřebu výrok rozvést a osvětlit.

Už to budou dva roky, kdy jsem seděl nad kávou s jedním kamarádem. Plánové téma bylo takové to domácí ajťáctví, to víte, chytré telefony v rukou, tablet v batohu, diskuze startovala smířilivou konfrontací jablek a oken. Jenže v tu danou chvíli mé myšlenky zatěžkával dojem, že nemám síly a že se nedaří.

Když vstáváte o půl čtvrté ráno, abyste stihli rychlovlak směr Praha, s největší pravděpodobností se vám v diáři usmívá poznámka, že ty necelé čtyři hodiny cesty strávíte s myšlenkami odebranými do spánku. Jenže někdy si do kupé přistoupí Někdo, koho vaše plány nezajímají…

Letos oslavím hezké kulatiny. V září mi bude třicet let. Už teď uvažuji, co pro mě budou tyto narozeniny znamenat, ale také o tom, jak je náležitě s přáteli oslavím. Myšlenky na oslavy mi ale najednou odvála čtenářská zkušenost s knihou Poselství od protinožců…

Součástí proměny v roce 2012 bylo důležité rozhodnutí, které vycházelo z mého vztahu ke zvířatům. Aniž bych začal někoho z něčeho obviňovat, pochodovat s transparenty po ulicích, přestal jsem jíst maso. Občas na sociálních sítích něco na toto téma napíšu. Ozve se pak – vlastně tak nějak přirozeně – vždy protistrana, která – jakoby dotčena – začne (v tom lepším případě) formulovat argumenty, proč maso jíst, nebo (v horším, častějším případě) útočit či se zkrátka posmívat. Zatímco mnohým argumentům, proč maso může (či je) pro zdraví důležité, rozumím a respektuji je, u zbylých výkřiků mi je tak nějak trpce.

Chcete vědět, jak spíte? Já zvědavý byl. Začal jsem se měřit – dokonce dvěma přístroji naráz. Má to smysl? Už to budou alespoň tři roky, co jsem se v jednom z tuzemských periodik dozvěděl, že existují „chytré budíky“. Takové, co vědí, kdy vás probudit. Nejprve jsem nechápal (jak to může vědět??), poté nevěřil (jak to může fungovat?!). A nakonec je vyzkoušel.

Vůně novinového papíru měla pro mě vždy větší poutavost než novinky od Hugo Bosse. Listoval jsem jimi (a špinil se písmenky) už coby nezletilý, na gymnáziu pak začal cestou do školy kupovat nová vydání s potřebou vědět víc. Pak ale nastal obrat…

Existují filmové zážitky, které si pamatujete. I tu husí kůži na těle. I pocit rozechvění a ticho, které následovalo po závěrečném titulku. Tehdy jsem byl ve třetím ročníku na gymnáziu. V našem malém městečku probíhala retrospektiva slovenských filmů z období tzv. nové vlny. Je ve zvyku, aby se Čech tloukl hrdě do prsou, neboť česká nová vlna se skloňuje i po čtyřech desítkách let všude ve světě. Živoucí voda však měla svůj pramen na Slovensku. Zkuste vyhledat v databázích Uherovo „Slnko v sieti“.

Změna je život. Kolikrát jste tento slogan potkali a kolikrát jej sami vypustili z vlastních úst? Změny jsou jen k horšímu. Druhé motto – tentokrát se skeptickou chutí. Především ale – změny bývají těžké.

Víte, jak poznáte, že se publicista, bloger… zkrátka dělník, který pracuje se slovy, ocitl v tvůrčí krizi? Napíše o ní článek.

Zhruba před třemi roky jsem poznal přednosti podcastů a ve svém chytrém telefonu jsem si nastavil odběr hned několika pořadů Českého rozhlasu. Poslouchat rádio mě totiž smrtelně nebaví, podcasty však představují řešení.

„Prosím tě, neblbni!“ opáčil tatínek v prodejně, když jsem ukazoval prstíkem na přebal Barbara Conana. To měl být totiž dárek k narozeninám, který jsem si vybral. A nešlo o film – dost možná mi to tehdy ani doma nepovolili, abych se na Arnieho s mečem díval. Vysnil jsem si totiž soundtrack.

Vyrůstal jsem ve Strážnici, studoval v Olomouci, přesunul se do Bohumína – město, město, město. Bydlel jsem v „bytovce“ i na vysokoškolských kolejích. Zahradu jsem poznal především z vyprávění a o vesnicích jsem četl z děl Boženy Němcové. Vesnice mi byla prostorem spojeným s mozoly, potem na poli a bláznivě rozcuchanou Viktorkou někde u jezu. Proč k ní tedy nyní směřuji?

Myslím, že za to můžou rodiče. Sotva jsem se udržel na nohou, postavili mě k dveřní zárubni a tam, kam sahala má nebohá hlava, zakreslili čáru. Tím to začalo. Tedy ne přesně. Zde startuje mé vědomí neustálého měření a sledování. Historie však sahá až k samotnému porodu – jistě to znáte, machruje se s tím, kolik dítko váží a jak je velké, jestli má už nějaký náznak čupřiny, nebo jen jeden trapně zakřivený vlásek. Ano, právě zde ve skutečnosti začíná cyklus, který může nést důsledky až do dospělosti…

Sám se někdy prořeknu a pak se nedivím, když se někdo na mě zakaboní. Sousloví „pozitivní myšlení“ nabylo na bezobsažnosti, podalo si ruku s komercializací myšlení. Do značné míry se za něj schovávají ti, kteří se neumí postavit čelem k problémům v okolí. Z „pozitivního myšlení“ se stalo zaklínadlo, které jako by za nás mělo často vyřešit to, nač sami nemáme dostatek vůle nebo sil. Jako by mělo zalepit rány a v rychlosti coby taková mast je vyléčit.

Když píši tyto řádky, je na pražském výstavišti v plném proudu osmnáctý ročník knižního veletrhu. To víte, že jsem okem nejednou spočinul na programu a v duchu jsem si pavilon prošel několikrát. Současně jsem však rád za několikahodinovou vzdálenost, jež mě od Holešovic dělí. Proč?

Kolikrát jste ze svých úst, nebo z úst protější strany slyšeli „teď nemám čas/teď nemůžu – mám moc práce, jsem zaneprázdněný…“? Argument, který se sice může mnohdy zakládat na pravdě, ale nadužíváním jí pozbyl, a stal se – ano – jen a pouze výmluvou.