Když vstáváte o půl čtvrté ráno, abyste stihli rychlovlak směr Praha, s největší pravděpodobností se vám v diáři usmívá poznámka, že ty necelé čtyři hodiny cesty strávíte s myšlenkami odebranými do spánku. Jenže někdy si do kupé přistoupí Někdo, koho vaše plány nezajímají…
Není tomu dávno, co jsem měl před sebou opět celodenní školení v Praze. Kromě těch sedmi hodin plné koncentrace to pro mě znamená dohromady osm hodin cestování (Bohumín a Praha, tam a zpět). Plán byl jasný, jenže už v Ostravě přistoupil postarší pán, který byl vybaven sadou otázek směřovaných k potahům v kupé, míře osvětlení – a div ne počtu dešťových kapek na okénku. Cítil jsem, že pán si bude chtít povídat. Intuice mě málokdy klame, mrcha, nepletla se ani tentokrát.
Když se poprvé výrazně nadechl, orosilo se mi čelo. Vzpomněl jsem si na pána, byl ve velmi podobném věku, dokonce snad se mu i podobal, který mě kdysi doprovázel na cestě ze Zlína do Olomouce blahořečením na dobu, kdy komunisté chodili říkat dobrou noc. Jenže tehdy to byla hodina, to jsem já, flegmatik od narození, ještě unesl. S nádechem pána v kupé mě ale čekala vidina rozhovoru až do Prahy. Kdybych býval byl moudrý a vzal si klasickou knihu, mohl jsem do ní zabořit hlavu a dělat mrtvého brouka, knihomola. Jenže já měl iPad a zaboření plesklo o sklo. Pán to bral jako znamení, že jsem volný a otevřen diskuzi.
A hned sem hodím pointu. Ty tři hodiny ve vlaku do mě vlily litry pozitivní energie. Kdepak nějaké stěžování! Utápění se v nostalgicky zčeřené hladině vzpomínek na lepší minulé časy… Pán se nemusel ani tolik usmívat, protože spokojenost a radost čišela z každého jeho slova. Nejenže měl rukávy plné zajímavých historek (považte, byl v kontaktu i s Lucem Bessonem nebo Františkem Vláčilem!), především jím však prostupovala vděčnost za vše, co mu každý den přináší. Život po boku své milované ženy, hry s vnoučaty…
Když si cestu vybavuji, mluvil jsem jen velmi málo. Ten pán mě totiž fascinoval. Byl jsem do té doby poněkud ubitý předsudky, že důchodci láteří. Na svět, na politiku, na svět okolo, rozvrzané sedadlo i na nebe nad hlavou. A to víte, jak dobře se stěžuje ve společnosti dalších lidí. Vždyť to jde tak snadno. Hledat důvody k radosti bývá pro většinu z nás náročnější, musíme si totiž dát práci, abychom odstranili ten balast, za který si většinou můžeme sami. Okruh vlivu totiž nemáme zas tak moc velký a často se nám v něm nedaří hospodařit. Proto o takových věcech nehovoříme. Raději se zaměříme na okruh zájmů – tam můžeme hledat špatnosti a nepodařenosti, můžeme o nich mluvit, aniž bychom se červenali. Proč? Protože je to jen okruh zájmu, neneseme za něj odpovědnost, to jen ti druzí… Pán v kupé o žádném okruhu zájmu nehovořil. Mluvil o tom, jak se snaží předat svým vnoučatům pocit pohody a bezpečí, jak zbytečné mu přijde sbírat peníze na účtu, když je důležitější přítomný okamžik.
Loučili jsme se v podchodu hlavního nádraží v Praze. Možná se už nikdy neuvidíme. To nevadí. Pro mě je důležitější, že při další cestě vlakem narazí zase na někoho dalšího – a i jemu bude moci předat signál, že s vděčností a radostí se žije mnohem lépe.
