Zhruba před třemi roky jsem poznal přednosti podcastů a ve svém chytrém telefonu jsem si nastavil odběr hned několika pořadů Českého rozhlasu. Poslouchat rádio mě totiž smrtelně nebaví, podcasty však představují řešení.
Mezi pořady, vesměs diskuzní a zaměřené na politiku a kulturu, se tehdy dostala (pravděpodobně díky svému názvu) i relace „Člověk a demokracie“. Týden co týden si zval do studia hosty pan profesor Cepl, osobnost, které jsem si začal bohužel vážit až na sklonku jejího života – to proto, že jsem pana Cepla neznal.
Nyní, dva a půl roku po ukončení vysílání pořadu, jsem si z archivu stáhnul kompletní „balík“ čítající pět desítek setkání nad různými tématy. Rád bych se nyní pozastavil nad tím, které dostalo prostor v únoru 2009.
Do studia si pan Cepl pozval druhého profesora, Bedřicha Moldána, a otevřel s ním diskuzi nad naším ekologickým chováním. Poklidná půlhodina se rozhodně nenesla v idealistických, ale ani propagandistických výzvách či nářcích nad současným stavem. Ano, profesor Cepl si sice posteskl nad naší neutuchající potřebou obklopovat se stále dalšími a dalšími (a novými a novými) předměty. Z rozhovoru však vyplynulo – de facto velmi ostré – poznání. Valná většina lidí, v Evropě dle dlouhodobých průzkumů až 80 % obyvatel, zastává ekologické postoje. Uvědomují si, jak je důležité chránit krajinu, co všechno lze dělat pro to, aby se podmínky k životu ne nezhoršovaly, nýbrž přímo zlepšovaly. Potíž však nastává, zeptáte-li se jich, co konkrétně oni sami pro „čistější a zdravější Zemi“ dělají.
Ano, jde o rozdíl mezi postojem a chováním. Sebekriticky se řadím mezi ty, kteří v lecčems mají opravdu silné názory podpořené argumenty, postoj hodný vyznamenání. Do praxe jej však skrze skutky neumím přenést. V horším případě se o to ani nepokouším.
Pokud bych se držel daného tématu – ekologického chování, v tomto směru mne od postojů k chování přivedla má tehdy přítelkyně, dnes manželka. Začalo to tříděním odpadu, pokračovalo ekologicky šetrnými prostředky a nástroji. Ale nejde pouze o to, zda myjete nádobí tím či oním. Největší posun jsem zaznamenal v přehodnocení priorit, které se projevily v mém reálném fungování a v běhu naší domácnosti. Jde to i ruku v ruce s tíhnutím k „minimalismu“, jednoduchosti. Raději menší dům a dřevostavbu, raději méně věcí kolem sebe, zeleninu a ovoce vlastní, popřípadě ze svého okolí – nikoliv dováženou tisíce kilometrů. Výčet by mohl pokračovat.
Důvod, proč se věnuji v tomto článku právě oné diskuzi z února 2009, spočívá v přenositelnosti a širší platnosti vztahu postoj vs. chování. Tehdy se v Českém rozhlasu bavili o ekologickém chování, ale ruku na srdce – kolik z vás tuto formu pokrytectví má i v dalších oblastech? Jste jako já? V postojích jasně definované hodnoty, vize a morální pravidla, v běžném chování však dochází často k přehlížení, ohýbání, nebo přinejmenším alespoň k jejich „změkčování“. Mám pocit, že postoj si budujeme proto, abychom alespoň trochu cítili, že máme své zásady a poslání, za něž se nemusíme stydět. Určitě jde o základní stavební kámen. Přesto bychom u něj neměli zůstat – chceme-li „bydlet“. Pokud se postoj nepromítne i do chování, ztrácí na významu, ba co hůř, překlápí se a stane se z něj přesný opak – známka naší slabosti.
Jsem rád, že mě pan profesor „pošťouchl“ k hlubší sebereflexi. Nebudu se odteď více snažit, to by bylo málo. Budu nyní mnohem více dělat pro to, aby mé postoje druzí skutečně viděli v mém jednání.
