Sám se někdy prořeknu a pak se nedivím, když se někdo na mě zakaboní. Sousloví „pozitivní myšlení“ nabylo na bezobsažnosti, podalo si ruku s komercializací myšlení. Do značné míry se za něj schovávají ti, kteří se neumí postavit čelem k problémům v okolí. Z „pozitivního myšlení“ se stalo zaklínadlo, které jako by za nás mělo často vyřešit to, nač sami nemáme dostatek vůle nebo sil. Jako by mělo zalepit rány a v rychlosti coby taková mast je vyléčit.
Při diskuzích (osobních nebo u článků) se tradičně setkávám buď s naprosto rozdílným vnímáním toho, co „pozitivní myšlení“ je, nebo s nadužíváním, které kromě své vágnosti neoplývá ničím. Rady – myslete pozitivně – u mnohých spíše vzbuzují křeč. „To se mám do úsměvu nutit?!“ – „Vyřeší se tím můj problém, když jej začnu vidět v růžových brýlích?“
Byl jsem v loňském roce jedním z posluchačů přednášky Petera Lorenze a zaujalo mě, že on se tématu „pozitivní myšlení“ dotýká, ale chápe jej odlišně. Šel do hloubky, do fungování mozku, a leitmotivem povídání se stala úvaha, že život je mentální hrou.
Proč to nyní uvádím? Zatímco sousloví „pozitivní myšlení“ spousta z nás chápe jako nějakou vnější leukoplast (v horším případě jen nálepku), jíž se přelepují rány, princip života jako mentální hry, který však s pozitivním myšlením bezpochyby pracuje (nebo by měl), tak se dostáváme k faktu, že za velkou většinu našeho života (a dění v něm) jsme přímo odpovědní. Za to, když rány vznikají, stejně jako za jejich hojení.
Realita jako taková neexistuje, utváříme ji svým vědomím, které je ale v neustálé komunikaci s podvědomím. Ač to nyní zní příliš složitě (a ono by to taky složité být mohlo), pohybujeme se stále kolem onoho zaklínadla pozitivních myšlenek.
Jenže u pozitivního myšlení by člověk skončit neměl. Zatímco někteří vyloženě spoléhají, že stačí sedět a myslí přitahovat události a také hmotné statky, jiní vědí, že sama myšlenka nestačí – bez práce totiž zůstává stále ještě někde „ve vzduchu“.
Budu-li mluvit ze své osobní zkušenosti, uvědomil jsem si, že ono ani to pozitivní myšlení nemá takovou moc, jak mu někteří přikládají. Myšlenka totiž musí být spojena s intenzivním chvěním uvnitř těla – s touhou. A dokonce nejen s ní. I s vděčností. Ano, s vděčností za něco, co ještě nemáme. Rovnice je tedy taková, že spojíme představu se silnou touhou po uskutečnění a současně s tím již (při vizualizaci) cítíme vděk za to, že danou „věc“ máme. Vše samozřejmě zatím poletuje někde v bezčasí a neprostoru, ale mnohokrát se mi potvrdilo, že tato síla přitažlivosti funguje.
Zatímco vám to může znít moc esotericky, v podstatě jde „pouze“ o to, že víte, co si přejete, ale nezůstáváte pasivně u přání. Dokážete – aniž by událost či věc stála ještě před vámi –podepřít přání silným pocitem vděčnosti a touhy, respektive víry v to, že se přání naplní.
A když jsem nastínil, že bez práce nejsou koláče, doplním předchozí věty o upozornění. Abyste nezůstali pouze snílky s intenzivně prožívanými přáními, neobejde se to bez vašeho aktivního přispění. Rozhodně nestačí sedět a čekat. Kolem nás totiž často poletují příležitosti. Nemusejí být veliké, dokonce na první pohled nemusejí nijak přímo souviset s tím, co si přejeme. Jestliže se ale nějak dokážou rozechvět (můžeme tomu říkat i intuice), neměli bychom je nechat jen tak proplout. Někdy si tak své příležitosti do značné míry musíme sami vybudovat/vytvořit. Další rovinou jsou naopak záležitosti, kterých je potřeba se vzdát, aby nás při cestě nezatěžkávaly (dostávám se k problematice zjednodušování, minimalismu). Vše toto vyžaduje vaše soustředění a snahu. Možná, že nejtěžší ale bude to, co lze označit právě souslovím pozitivní myšlení. Nejobtížnějším – jak to tak pozoruju – zůstává boj s negací. S náladou, která si hoví ve stížnostech. Soupeření s výmluvami na všechny a vše. Se svojí vlastní letargií, s chmury. S minulostí.
Náš život je potřeba vnímat jako úžasný příběh. V ideálním případě se máme postupně vyvarovávat zkoumání a opakování chyb a toho zlého. Proč?
Protože život je mentální hrou – je takový, jaký si jej vytvoříme. Ne takový, jaký jej vytvoří někdo jiný za nás. Nasazování růžových brýlí nic nevyřeší. Jsme totiž natolik zodpovědní za sebe sama, že nechat své vědomí a srdce topit v černočerné tmě je obrovská škoda. Pokusit se to rychle vyřešit namlouváním, že vše je přeci skvělé, nemá také příliš šanci na úspěch.
Proč obojí neumýt a nepropojit touhou po něčem dobrém a něčem, co nám udělá radost? A ještě… proč poté nevyjít z domu a nezačít každou následující minutu žít tak, jak si ji v mysli a srdci vytoužíme? Je to těžké. Je to snadné.
