„Děti, nakreslete, čím byste chtěly být,“ ponoukla nás na prvním stupni základní školy paní učitelka. Na nástěnce se poté vyvěsila řada obrázků s kosmonauty, vojáky, policisty, doktory a jednou snílkovskou princeznou. Mé alter ego nebylo v uniformě, nezachraňovalo svět, ani nemávalo s vlajkou ČSFR v temnotě Měsíce. Mé starší Já sedělo za stolem a bylo obklopeno čtyřmi stěnami s regály. Regály plnými videokazet.
Byly dva důvody, proč jsem do videopůjčovny chodil se železnou pravidelností. 1) Prohlížel jsem si obaly videokazet, 2) Prohlížel jsem si zaměstnance videopůjčovny. V prvním případě šlo o fascinaci filmem a rozšiřování povědomí. Ve druhém o fascinasci filmem a přípravu na svoji budoucnost.
Pokud byste mne chtěli tehdy něčím motivovat, zapomeňte na LEGO, zrmzlinu nebo vycházku na Kokořín. Stačilo zašeptat: „Když dopleješ ten záhon s cibulí, půjdeme do půjčovny.“ A už jsem opouštěl zahradu, za zády ukázkově čistá práce (možná tam byl i ten kýčovitý západ slunce) a v očích odlesk budovy městského kulturáku. Právě on po mnoho let schovával jednu místnost s regály, u nichž jsem ztrávil snad stejně tolik času jako u knih a spánku.
Jen je zvláštní, že si se mnou žádná z těch paní, které tam průběžně pracovaly, nevybudovala bližší vztah. Takový, jak to bývá v amerických filmech: přijdete, ony vás s úsměvem pozdraví, řeknou, jak jsi se měl, vy řeknete, že dobře a jak vy, ony na to, že dobře a že pro vás mají schovanou zajímavou novinku. Ne, nebylo to jako z Hollywoodu, spíše to připomínalo podezřením zatuchlé francouzské kriminálky. Paní se na mne dívaly s pocitem to je divné dítě a někdy odmítaly cokoliv říct kromě částky za půjčení. To bylo tehdy, když jsem je opravoval. Ale pozor, vždy jen dodatečně. Až zákazník, kterému říkaly chybné informace, odešel. Lpěl jsem na detailech. Úplné filmografii tvůrce, výčtu zemí v koprodukci, upřesňoval jsem žánrová pravidla a tedy uváděl na pravou míru, jaká očekávání by měl daný zákazník mít. A upozornil paní, že žánr popletla a že zákazník bude mít jiná očekávání, tedy že bude zklamaný, naštvaný nebo frustrovaný, možná pak nespokojený, nevrátí se a ji propustí. (Což jsem si v duchu přál, protože jsem doufal, že po základní škole už nepůjdu na střední a rovnou do půjčovny nastoupím. Přesto mi mé svědomí nedalo a paní jsem tedy opakovaně opravoval a doučoval, aby ještě těch pár let ve své práci vydržela.) Vypadám teď jako nějaká zrůda, ale chápejte: pokud vám někdo doporučí pro rodinu o dvou nezletilých dětech, jež si libují v historických filmech, Brassova Caligulu, zasloužíte si převýchovu.
Přesto mě paní z videopůjčovny nikdy nenechala vyvést. Snad díky tomu, že na chodbě byla už jen knihovna a tam další dvě paní, které se mne bály, zatímco jediný muž v baráku, technik, se opíjel o tři patra níž v kotelně. (Vím to, protože jsem mu jednou pomáhal skládat uhlí, abych měl jakéhosi bobříka dobrých skutků či co.) Možná dokonce paní fascinovalo mé obhlížení. Měl jsem v různé dny různé specifické sektory. Podle žánru, podle názvu děl, tvůrců a roků vzniku. Opakovaně jsem obaly kazet bral do rukou a četl si anotace a filmografické popisky. U těch, které jsem už viděl, jsem si v duchu doplňoval své divácké hodnocení a anotaci s ním konfrontoval. U dosud neviděných jsem si v hlavě představoval, jak se děj může vyvíjet a utvářel si pořadník, kdy si danou kazetu z půjčovny odnesu.
Toto jsem dělal přes týden. V pátek, kdy se kazety půjčovaly na celý víkend, jsem pouze s tatínkem přišel, a už s velmi jasným odhodláním zamířil ke konkrétnímu místu, polici a kazetě. Odebral číslo a položil jej na stůl s pohledem, jako bych platil za svoji poslední whiskey před osudovým soubojem. Těch panáků, tedy kazet bylo víc, v pátek jsem si nabral vždy alespoň tři filmy. U jednoho jsem byl nucel udělat kompromis. Musel se totiž líbit i zbytku rodiny. Na jeden rodinný film připadaly dva mé. Věřte, že příprava na tento akt nebývala jednoduchá. Zavděčit se rodině, která ráda pouze komedie s dětmi nebo zvířaty (ideálně, když v nich bylo obojí), nebylo snadné. A snaha jim dokázat, že i Špinavá dohoda s Arniem obsahuje vtipné momenty vzájemné pospolitosti, narážela na naprostou ignoranci.
Jak jsem dospíval, půjčovna odumírala. (Paní si se mnou pak už i začala povídat, asi ze smutku, který přichází se samotou.) Pak ji zavřeli - videopůjčovnu. Místo ní se otevřelo dětské oddělení s knížkami. Demonstrativně jsem kolem něj chodil se vzpupně naformovaným obočím.
Ano, zavřeli videopůjčovnu a zničili mi naplánovanou budoucnost. Jestliže z Tarantina, kterému se říká „blázen z videopůjčovny“, se stal držitel Oscara, co by bylo ze mě? Počítám, že na ty zlaté plešouny bych si dnes už musel vyhradit druhou poličku…
