Lukáš Gregor strana 2 z 2

„Například o filmech s myšákem Mickeyem nebo o Tomu a Jerrym.“„Co jako?“ „O dějinách animovaného filmu.“ „O čem?“ „Přednáším.“ „A co na té univerzitě vlastně děláš?“

Ráno nás probouzí ptačí zpěv. Kdyby nebylo změny času, vstávali bychom do projasněného dne. Vzduch jinak voní a počasí si s námi laškovně pohrává. Toto jsou některé znaky probouzejícího se jara. Patří k nim však také moment, kdy dokážeme bez hnutí jediného mimického svalu zapřít všechna svá novoroční předsevzetí.

Vzpomenu-li si na svůj školní věk, vidím klučinu, kterak se složitě snaží vysvětlit problematiku paní učitelce, divoce při tom mává rukama, čímž chce vykompenzovat nevědomost přesných pojmů. Ano, přesnost, ideální stav, kdy u tabule zopakujete to, co se uvádí v textu učebnice, popřípadě vám to pedagog nadiktoval. Stav, kdy si bez obav vysloužíte áčko, jedničku či sluníčko, záleží, v jakém stádiu studia jste nebo pro jaký ústav jste se rozhodli.

Ve společnosti panuje názor, který přednostně vkládá do úst diskutujícím mužům jejich hříšné myšlenky. Převládají témata jako sex či ženy. Občas auta. Objeví se však i hybridizace dílčích motivů a debata se pak věnuje ženám či sexu v autech. Ženy jsou krev a mlíko, auta vytuněná malůvkami a řinčivými koni. Myslím si, že takový pohled na chlapské diskuze je nejen nespravedlivý, především však mylný.

Slovo ke mně promlouvalo dříve, než kdy jsem se jej mohl naučit odečítat z listů knih. Rodiče a další členové rodiny různým způsobem modifikovali (ano, spíše se o to snažili) věrné pohádkové příběhy, abych posléze objevil zázrak gramofonových desek, potažmo magnetofonových pásek. Tu najednou začaly do mých uší proudit zdramatizovaná šmoulí dobrodružství, pohádky lidové i umělé, literatura krásná i vpravdě chlapecky dobrodružná. (Mimochodem dodnes s hrůzou vzpomínám na Broučky, kteří v zimě uléhali, a já drkotal zuby, jestli se ještě chudáčci s křidélky někdy probudí do jara…).

Cestu vlakem můžete využít k odpočinku, k četbě knih, opakování probrané látky před zkouškou, poslechu hudby, sledování filmů… nebo také k úvaze, jak si může provozovatel spoje dovolit hazardovat s vaším bezpečím.

Poslední únorový týden se na televizní obrazovce v pořadu HydePark ČT24 prezentoval se svými názory Petr Václavek, člověk, který za sebou nechal dvacet let praxe v reklamní agentuře, aby dnes fungování takových „institucí“ podroboval kritice.

Blížil se konec školního roku. Do oken ve vlnách vstupoval horký teplý vzduch a já měl už jen pár dní k tomu, abych si říkal, že jsem „třeťák“. U nás na gymnáziu tehdy probíhaly tzv. specializované kurzy. Klasické výuce již odzvonilo, studenti se nahlásili do skupin dle svého zaměření či zálib. Pro mě to tehdy byla jasná volba – zapsal jsem se do kurzu filmové historie. To jsem ještě netušil, jak moc mi otevře oči.

Ve svém minulém zamyšlení jsem naznačil jedno z dalších témat, které se přímo týká – ať už si to tuzemské distribuční společnosti připouští nebo ne – problematiky poklesu návštěvnosti filmů a příjmů. Jde o zastaralý model trhu s filmy.

V lednu zveřejnila Unie filmových distributorů data, která oznamují, že v loňském roce jsme do kin chodili nejméně za posledních šest let. Zprávu, která nahrává kritikům stahování, naopak zpochybňují dílčí argumenty Pirátů. Je však potřeba se podívat i z jiného úhlu než pouze skrze čísla.

Svoji první přednášku jsem měl na vysoké škole před pěti lety. Tehdy ještě jako zástup, poté „občasník“, který si mohl vybírat, co za téma z dějin animovaného filmu studentům představí. To víte, že jsem tahal z rukávu své oblíbence, jinak bych kromě trémy zápasil ještě s nevědomostmi.

Minule jsem se zde vyznal ze své tísně, která na mne jde z obrazů Františka Vláčila. Plynule naváži, byť pocity tentokrát byly opačné – a to paradoxně v případě, kdy jsem sledoval zánik Země.

Druhý lednový týden v České televizi patřil Františku Vláčilovi. Do vysílání se dostala sice pouze dvojice z jeho nemalého díla, programem i přesto zatřásla. A pokud ne přímo jím, tak mnou určitě.

Společné porady vznikly bezpochyby proto, aby se lidé mohli spolu sejít a vzájemně si pohovořit. Ne nadarmo se říká, že víc hlav více ví. Na druhou stranu aktuální trend ukazuje, že idylický základ porad zavál prach a naopak tento rituál bere body všem těm, kteří jej halasně propagují a svolávají.

Máte své filmy, které vás vždy a opakovaně dokáží rozechvět? Před deseti lety, při jedné z přednášek na vysoké škole, nám pedagog promítl ruský animovaný film „Ježek v mlze“. Nyní já ve své výuce na univerzitě tento snímek pouštím studentům – a neustále prožívám totéž co kdysi. Nejde o fascinaci zvolenou (a inovovanou) technologií, jde o zvláštně niterný pocit, že při bloudění mlhou ježek zabloudil do mě samotného.

Průzkumy dosvědčují, že první dojem o někom si utváříme především z jeho vzhledu, postoje a nonverbálního projevu. Obsah slov, která říká, jako by nehrál roli. Patrně by se pod to mohli podepsat i studenti. Poslouchat pedagogovu dvouhodinovou průtrž vět vede k úbytku pozornosti a k následnému potlačení významu toho, co říká. Vypadá to, jako by slova byla až druhořadá, přesto opak je pravdou. Mohou být ostřím meče stejně jako blahodárnou medicínou.

Jedna z mých zálib spočívá v prohlížení polic v knihkupectví. A protože se zabývám na svém blogu problematikou osobního rozvoje, často mé kroky vedou k oddělení, v němž na přebalech knihy najdeme usměvavé a spokojené pány v oblecích, nadpisy o zaručeném úspěchu a také zvolání, že můžeme dosáhnout změny a štěstí.

V českém překladu se před nedávnem objevila na knižních pultech vpravdě inspirující publikace Proměna. Jak napovídá její název, autoři – za pomoci desítek podložených příkladů z celého světa – nachází všeobecně platný model, jak sebe či okolí nejen měnit, ale doslova proměnit.

Cizí ruka v naší kapse nemá co dělat. Pokud bychom přistihli spolujezdce v dopravním prostředku, jak si odnáší peněženku, ve které máme nejen peníze, ale také doklady, stěží bychom jej nechali odejít s pořízenou. A co teprve záhadně zmenšující se bankovní konto, nechalo by nás chladnými? Zlodějny mohou mít mnoho podob, na různé z nich jsme již zvyklí reagovat, před většinou z nich se bráníme, nebo alespoň hledáme pomoc. Je překvapivé, že o tak vzácnou investici, jakou představuje čas, se však necháváme často zcela pasivně okrádat…

Restart si většinou spojujeme s tlačítkem na krabici od osobního počítače. Když systém odmítá komunikovat, bývá „znovunahození“ jediným možným způsobem, jak se opět dát do řeči. Takové restarty ale mohou docela dobře být součástí i nás samotných.

S naší náladou je to jako s organismem. Má-li se bránit, potřebuje dostatečně odolnou imunitu. Zatímco na tělo útočí ze všech světových stran bakterie a rozviklává jej například nepřívětivá teplota, nálada soupeří s neméně zákeřnými jevy. Ne náhodou Jan Werich prohlásil, že nejhorší je srážka s blbcem. A právě on má potenciál naši náladu zdařile otrávit.